čtvrtek 31. prosince 2015

...leporelo pro správné chlapy...



...zatím má janík k nové dílně speciální chlapácké leporela, jen co povyroste čekají na něj ze stejné edice i knihy :) ...


 ...a ještě náš koutek "napodobování" - kasa, lékařský kufřík, smetáky, kuchyňka a parádní ponk, je lépe vybavený než většina běžných domácností :) ...


úterý 22. prosince 2015

...můj malý princ mi rozumí...



...nemusela jsem ztroskotat na Sahaře, aby si i mne našel malý princ...


...tématický šperk...



...miluji malého prince, různá vydání této knihy i všeho možného okolo, tento šperk čekal na mne :)...

a ještě jedno moudro z knihy:

"Musím přeci snést dvě tři housenky, abych mohla poznat motýli", řekla květina malému princi.

čtvrtek 17. prosince 2015

...o hračkách...



...Co jsou to waldorfské panenky?
Jsou to panenky, kterou jsou vyrobeny z přírodních
materiálů (vlna, bavlna, hedvábí, len), plné ovčím rounem.
Název Waldorfská panenka pochází z doby, kdy vznikla v
Německu 1. waldorfská škola ve Stuttgartě v roce 1919.
Tato škola byla založená pro děti zaměstnanců továrny
Waldorf-Astoria. Rudolf Steiner, jeden z nejvýznamnějších
filozofů, byl požádán tehdejším ředitelem Emilem Moltem, aby podle principů antroposofie tuto školu
vedl. Tak vznikla waldorfská pedagogika. Tato pedagogika si všímá zákonitostí vývojových kroků dítěte
a mladého člověka, proměn a rozvoje jeho vztahu ke světu a jeho schopnosti učit se.
Rodiče z kruhů kolem této školy začali pro své potomky šít hadrové panenky, které byly charakteristické
způsobem ovázání hlavy a vytvořením obličeje. Těla panenek se různila a záležela na té které autorce.
Odtud se tento typ panenky rozšířil do mnoha zemí na celém světě a prošel v různých zemích i různým
vývojem.
Proč textilní panenky?
Dětská fantazie je úžasná. Ta krásná schopnost
dítěte, která dokáže proměnit židli v koně nebo
v auto, kus dřeva v milovanou panenku nebo hrst
kamínků ve stádo oveček. Jak je vzácné toto
období, kdy dítě při svých hrách nerozeznává
stav mezi bděním a sněním. S velkou citlivostí
bychom měli u svého dítěte pečovat o tento svět
fantazie, rozvíjet jej a chránit.
Rodiče, kteří „umožní“ dítěti, aby si samo hrálo, aby s nimi pracovalo a napodobovalo jejich běžné
všední činnosti, aby se bez trestu mohlo při hře ušmudlat a nemuselo si každý den uklízet to, co vytvořilo,
dávají svému potomkovi do vínku jeden z nejcennější darů pro život.
Proč umožní? Děti si mohou hrát skoro se vším, ale zvláště s tím, co poskytuje sama příroda. S pískem,
kamínky, semeny, kůrou, špalíky dřeva, listy, plody... Vše k nim promlouvá a povzbuzuje jejich fantazii.
Hračka může být pro dítě požehnáním nebo nepřítelem. Dobrá hračka, pokud je jednoduchá, primitivní,
nedokončená, podporuje jeho síly představivosti. Dítě musí mít možnost rozvíjet svou fantazii, tvořit,
přetvářet a dotvářet nedokončené. Jinak se síla fantazie obrátí proti němu. Potom může být dítě neduživé,
ve špatné náladě, znuděné, nezvladatelné. Ale především to ohrožuje zdravé předpoklady jeho budoucího
vývoje, jeho cestu životem jako dospělého člověka.
Když dáme dítěti dokonalou, krásnou panenku s vlasy a mrkacíma očima, někdy dokonce mluvící,
chodící a čurající, k takové si již dětská fantazie nedokáže mnoho přidat. Často končí v koutě, stejně jako
zmenšeniny ovládacích aut malých kluků, a dítě znuděně bloudí bytem.
Jak bych prospěli našim maličkým kupkou písku, krabicí dřevených kostek nebo panenkou ušitou
z hadříků a tužkou naznačenýma očima. Taková panenka může v představách dítěte plakat, smát se,
mračit se, hádat se se sourozencem, může mít hluboký smutek, ale také vztek. S panenkou nebo
panáčkem dítě prožívá a přehrává si svoje smutny i radosti, zklamání i touhy. Taková panenka pomáhá
dětem připravovat se na cestu životem, na cestu, která není rovná a bezbolestná. Panenka, jako jediná
z hraček představující obraz člověka, pomáhá dítěti vrůstat do světa a vztahů v něm. Proto je tolik
důležitá pro holčičky i pro kluky. A proto také záleží na tom, jaká panenka.
Je to základní dětská potřeba, mít svoji vlastní panenku, kterou dítě může milovat. Panenka má být
měkká, pratelná, její výraz musí být dětský, milující a nikoliv strnulý a dospělácký, jako je tomu u mnoha
moderních panenek.
Látková panenka, navíc vyrobená s láskou přímo pro konkrétní dítě, má mimořádný význam na vývoj
dítěte. Panenka se stává věrným přítelem pro mnoho let během dětství. Tyto panenky nemají dokonalý
vzhled a jsou vyrobeny z měkkých materiálů. Tyto vlastnosti v srdci dítěte probouzí pocity něhy a péče.
V porovnání panenky vyrobené z plastů, které často mají chladný vzhled a jsou tvrdé, waldorfské
panenky jsou měkké, kulaté a dotyk příjemné. Jsou vhodné jak pro holčičky, tak pro chlapce. Zkušenosti
hovoří o tom, že panenky potřebují i chlapci.
Názor, že panenky nejsou pro kluky, je mylný.
Dobře se na nich učí, stejně jako holčičky,
lidským vztahům.
Panenky je obrazem nás samých: našich těl,
našeho přístupu i našich snů."

sobota 12. prosince 2015

...3...


...mája tři roky...



...má drahá, zítra to budou tři roky, kdy jsi se narodila, 13.12.2012...
...jsi úžasná mladá dáma, není den, co by jsi mne nepřekvapila svým úžasným nadhledem, jsi trpělivá, velmi moudrá dávná dušička...děkuji za tebe...!

...pro vzpomenutí přikladám tvůj porodní příběh.../janík svůj zde má, tak ještě ty...

"Tobě
Můj malý poklad mi leží na břiše, pociťuju smutek nad prázdným břichem… Proč? Jsme typ člověka, co nemá rád změny, devět měsíců jsem ten poklad střežila pod svým srdcem, milovala ten „jiný stav“…já byla ukázková šťastná těhotná a najednou jsi venku. Mája ptáček na stejném místě, jen zvenku. Proto mi vyhovuje koncept šátku, nejen z pohledu dítěte, ale i matky, která cítí prázdno ve svém břiše. Už si nebudu oblékat těhotenské oblečení… Dnes je 18.12., 5 dní po okamžiku zrození.
Mája ptáček se narodila 13.12.2012 v 0.42, čekala až se ručička hodin přehoupne do druhého dne. Měla 49cm a 3095g. Možná proto, kterak nedobře snáším překotné změny i samotná cesta na svět trvala 25h. První pocit, že se „něco“ děje, jsme začala vnímat 11.12. v podvečer, kdy jsem ještě rychle dopsala svou práci a kolegovi odeslala, jak kdybych tušila… Za malý moment začala odcházet hlenová zátka a já začala pociťovat lehké křečovité bolesti, věděla jsem, že je to tady a že z dnešní noci už spánek nebude. Od půlnoci 12.12. se stahy začaly objevovat pravidelně, to už jsem vylezla z postele… oživila oheň v krbovkách na dlouhou noc. Tělo se čistí, nebude třeba klystýru. Osprchovala se, umyla si vlasy, dobalila tašku do porodnice a udělala si před ohněm hnízdo, měkká jógová podložka, polštář, peřina, tam jsem věděla, že opravdu začíná ptáček přicházet k nám. Stahy byly pravidelné celou noc po 10minutách, já přikládala, nahřívala si záda, sem tam mezi stahem i unsula, ráno okolo sedmé jsem již zavolala PA…usoudila, že to nebude žádný fofr, takže přijede až okolo poledne. Já si s tebou pustila Tři oříšky pro popelku a čekala… musel jsi odjet do Prahy do práce, přijíždí mě hlídat mamča… nejsem z toho moc nadšená, máme poněkud rozdílný názor, na přirozenost porodu, medicínské vedení… ale měla tam být, já možná ještě něco zpracovat. Intervaly mezi stahy se prodlužují, přijíždí Verča. Vyšetří mě, jsem otevřená na 2 prsty, říká, že to nebude žádný fofr. Moje tělo čeká, až se za námi vrátíš, vím to. Přijel jsi asi ve tři, možná čtyři hodiny… já se mezitím snažila o zintenzivnění kontrakcí, přeci jen Verča je těhotná, já celou noc nespala, síly budeme potřebovat. Vařím si yogi čaj, mažu břicho UT-olejem na podporu stahů. V čase od 16h do 19h jsme tu my tři, já, ty a Verča…čekáme. Hraje relaxační hudba, koupu se v růžovém oleji, ve vaně začínají kontrakce pěkně sílit, potřebuju tě držet za ruku. Ve vaně ještě dolaďujeme porodní přání a tisknem znovu, když vylezu z vany, zjišťujeme, že jsem otevřená na 5cm…je třeba odjet do porodnice. Dobalujeme věci, vaříme kafe, já už musím kontrakce pěkně prodýchat, chytat se – tebe, dáváš mi sílu…cítím vnitřní vibrace, věděla jsem, že přesun nebude snadný, není příjemné se teď zastavit v otevírání…možná, kdybychom neodjížděli, rodila bych rychleji, plynuleji určitě. Nasedáme do aut, Verča jede vlastním, já ležím na zadní sedačce, v sukni s podložkou pod sebou…no co, kdybychom rodili cestou, do Kadaně nás čeká 35min. Kontrakce se zpomalují, moje tělo ví, že v kontrakcích po 5min (které jsem měla doma) by cesta byla těžká, vjíždíme do areálu. Nějak vnitřně nechápu jak sladit porod, stahy a cestu do porodnice, cestu nemocnicí, čekání na výtah, na příjem. Na příjmu se diví, proč jedeme tak pozdě. Převlékám se do růžové košile, ty čekáš na chodbě, nechci tě opouštět. Mě mezitím připojují na monitor, který mám na bříšku 30minut. Verča mě při kontrakcích drží za ruku, na monitoru je vše v pořádku. Proč mám teď ve stahu vyplňovat nějaké papíry, konzultujeme s lékařkou a s PA místní porodní přání, zdá se, že nám vyhoví. Ve 21.30 vcházím do místností CAPu – je tam sprcha, vlastní záchod (až teď mi dochází to štěstí, že tam nikdo nebyl!), místnost s vanou, porodní stoličkou, matrace, provaz, madla a místnost s postelí skříněmi. Zabydluju se na postel, jsem utahaná, pouštíme Devu, vnímám vůni porodního olejíčku. Přichází mě vyšetřit místní PA, je moc milá, ale zjištění otevření stále na 5cm mi moc nepřidá. Strávila jsem tedy cca 2h (cesta autem a příjem) ničím co by vedlo k otevírání se… Kontrakce cca po 3 minutách, jsme unavená, nezajímá mě ten „aktivní pokoj“ ležím, ty mě při každém stahu chytáš, děkuju, Verča masíruje. Po cca hodině, možná ani né přichází PA, jsem otevřená na 8cm, vybavuji si ten pocit energie, která mě zaplavila, adrenalin se mi hrne do žil, už to bude, brzy se malá narodí. Chybí jen 2cm. To jsme potřebovala slyšet, jdu okouknout tu vedlejší místnost. Chodím, houpu se v bocích, jakmile se blíží stah, volám tě, buď se mnou. Stahy na záchodě jsou hodně intenzivní, držím se madla. Zkouším viset na laně, opřít se o míč…začíná to být fakt síla a já pěkně unavená. Zvláštní, že na vanu nedošlo ani nápadem, jako kdyby tam nebyla. A to jsem původně chtěla rodit do vody. Přichází PA, chybí ještě 1cm, čeká na kontrakci a v té mě vyšetřuje, tak to je síla!! Voda stále nepraskla. Sedím na porodní stoličce a ty jsi za mnou, držíš mě pevně, jsi mi neskutečnou oporou fyzickou i psychickou. V pokoji je přítmí, hodiny se přehouply přes půlnoc, máme 13.12.2012. Stahy vnímám bolestivě, i když jsem se před porodem zapřísáhla, že porod nebudu spojovat se slovem bolest jako má mamka. PA klečí u stoličky, hučím, vydávám zvláštní zvuky v kontrakcích, které přicházejí snad nepřetržitě. Jsem otevřená, ale ještě nepraskla voda, souhlasím s propíchnutím. Prý si tím ušetřím několik hodně silných stahů, než sama praskne. Odchází tak ¼ hrnečku teplé vody, očekávám čas na odpočinek. Ne, okamžitě přichází neskutečná touha tlačit, ta síla je tak silná, že by smetla vesnici, okolí je rozmazané, cítím zmatek, nevím jak se s tou silou vyrovnat, bolí… opakuji si pouštím tě dolů, pouštím dolů, dolů, dolů… Ty jsi za mnou na pytli, chudáku, musel jsi vydržet něco neskutečného, moje ruce zaryté v tvých, energie, která nás obklopovala, smetla i tebe, bolí tě, že mi nemůžeš pomoci. Cítím, jak si o mne otíráš slzy. Mám pocit, že to dělám špatně. Přijde kontrakce, já musím tlačit, nadechnu a křičím, křičím hodně, vydechuji… Vím, že mi všichni opakují. Nádech, zádrž, tlač… Nekřič, tím se vysiluješ. Energie jde nahoru místo dolů, sakra já vím, že to dělám jinak, blbě, ale nemůžu si pomoct, další kontrakci prožívám stejně. I ty mi říkáš, ať nekřičím, ale já všechny vnímám jak v mlze. Říkají, že mimo stah je třeba dýchat do bříška, ať se malá může uvolnit, aby jí bylo dobře. Verča neustále měří ozvy. To mě dostává zpět. Přichází další, už se ani nesnažím nekřičet, jen prodloužit dle rad tlačení na co nejdéle, aby se hlavička posunula. Prý už je vidět, nejprve si na ní nechci sáhnout, další přichází, křičím, jsou vidět černé vlásky, teče mi pot po zádech i obličeji. Křičím, sakra, kde jsou vidět ty hodiny jógy, meditací a dýchání, když se tu chovám, jak zvíře. Nesnáším pocit, když se nekontroluji a nyní se nekontroluji. Omlouvám se za to křičení.  Nemohu si pomoct. Přichází další, je to jiné, přidává se neskutečné pálení, to už půjde hlavička ven. Ptám se jako malá, zda bude stačit už jen jedna a bude to…ani nevím, co odpovídají, já jen chtěla povzbudit, že už to bude. Sahám jí na hlavičku, cítím další příval sil. S další si myslím, že jsem hlavičku už protlačila, zase za obrovského křiku, na další kontrakci nečekali, cítila jsem lehké otočení a vytažení toho kostnatého tělíčka. Je potichu, přítmí, ty pláčeš, já jsem mimo. Jen opakuji, že jsem porodila dítě. Pokládají mi jí hned na prsa, voní, voní sladce po plodové vodě. Po devíti měsících je s námi. Jsem tak mimo, že ani nepláču, jen se na ní koukám, ty jsi za mnou…jsme tu všichni tři, spolu pohromadě, otevírá ohromné tmavé oči, těkám okolo, než se jí tam zadívám. Nevím, kolik uběhlo času, pro nás se zastavil, pupečník dotepal, přestřihla ho PA, chvilku odpočívám, pár minut, jen je prý třeba porodit placentu. Malá nepláče. Ty se svlékáš, bereš si malou na svůj hrudník, já za pomoci přecházím do vedlejší místnosti na kozu. Pozoruji, jak odcházíš s ní na měření a vážení, nemám strach, vím, že je s ní táta, že ho cítí na sobě a to je důležité. Placentu porodním na pár zatlačení, jsi zpět, sedíš s malou na křesílku hned u mne, šijí mne, mám pár stehů na malých stydkých pyscích a tři na hrázi… nějak zvlášť to nebolí, opíchla mi to. Pozoruji tě s malou, doufám, že ten pohled nikdy nezapomenu, nic krásnějšího jsem v životě neviděla. Dvě nejmilovanější bytosti na světě. Odchází ze mne krev, teplá, paradoxně je to příjemné, ty se lekáš, cítím to. Dostávám kapačku s oxytocinem na stažení dělohy, zavádějí mi tampony… Které za chvíli vyndávají, s kapačkou odcházím za pomoci zpět do postele, mám mezi nohama vystláno, lehám si, malou dostávám na hrudník, nevykoupanou, voní stále sladce, spinká, koukáme na ní. Můžeme zůstat 3hodiny, pak budu muset na oddělení a ty domů, jsem z toho smutná, nadstandart není volný. Ale za chvíli přicházejí, že můžeme zůstat dál na CAPu, že tu není žádná jiná rodička. Jsem nadšená, ty si rozkládáš gauč. Verča už odjela. PA mi kontroluje dělohu, vytlačuje krev. Snažíme se usnout, ale moc to nejde, jsem nadopovaná hormony. Chci hned jít domů, naštěstí se nám v sedm ráno daří spojit se s doktorkou pro malou, která později pediatrovi potvrdí, že nás přijme po ambuporodu. Jdu do sprchy, na záchod, jsem tak slabá, špatně se mi dýchá. Krevní oběh potřebuje čas se stabilizovat, tělo potřebuje čas se srovnat… Dáváme malé plínku, dva vysokoškoláci a nejsme schopni jí zapnout. Ty s ní jdeš k sestřičce z pediatrie, nechat zkouknout, ukazuje nám praktické rady. Já jsem ráda, že vůbec stojím.
Okolo 10h přichází pediatr a s ním gynekoložka nám říci o všech rizicích odchodu domů, jedním uchem tam, druhým ven, chceme domů. Podepisujeme revers. A můžeme začít balit, jsem unavená, neskutečně. Malou oblékáme, ty jsi odnesl věci do auta a dáváme jí do sedačky, jdeme to cestou jako před 14 hodinami, chodba, výtah, chodba…jak jsem ráda, že docházíme k autu a mohu si sednout. Malá cestou spinká, sem tam proloupne oko, já už chci domů, do postele, nedýchá se dobře. Jsme doma, ty dvě patra mě stály poslední síly, uleháme do postele, poklízíš. Odpočíváme společně. První den mi nějak splývá. Večer přichází návštěva, nejbližší příbuzní, je moc hluku okolo nás. První noc spinká malá, čerpá síly a já také. Mája je ptáček, píská jako ptáček, nepláče, je neskutečně hodná. Její oči jsou jak okna do vesmíru, ví toho tolik, moudrá bytost v malém tělíčku. V další den přijíždí Verča mě zkouknout, ty uklízíš, víš, jak moc mám ráda věci na svém místě. Učím se jak správně krmit malou, sice s kloboučky, ale jsem vděčná, že jí mohu krmit mlékem, které vytvořilo mé tělo speciálně pro její potřeby.
Když jsem vyprávěla porod Máji v prvních hodinách, bylo to jiné než nyní. V počátku u mě převládal pocit surovosti, malovala jsem si porod snazší, než se ukázal, což mě překvapilo. Cítila jsem, že jsem to nezvládla tak jak jsem chtěla, tak jak jsem se svou přípravou mohla. Cítila jsem lehké zklamání sama sebou. Ale každým dnem se mi procítění narození Máji stává překrásnějším zážitkem. Nevím, zda je to tím, že lidská mysl automaticky vytěsňuje negativní zážitky, ale nyní mě vzpomínání na narození ptáčka zaplavuje přenádhernými pocity. Jsem sentimentální, hormony stoupají, je mi líto, že už je těhotenství za mnou, že už je porod za mnou, hloupě se zabývám minulostí. Já znalec jógy, měla bych si užívat přítomnost, né plakat nad prázdným bříškem, když mám poklad na něm.
Každým dnem miluju Máju ptáčka více a více, ve snech jsem jí vídala, bylo mi dovoleno procítit si ve snu, jaké to je porodit dítě, celý den jsem poté byla omámena tím citem. Ale to co cítím nyní nelze popsat slovy, konečně chápu, co znamená mateřská láska, kdy je žena schopna čehokoli, aby uchránila své dítě. Tolik jí miluji, tolik se o ní bojím, nevím, jak si poradím s tím, že se navždy budu o ni bát. Je tak křehká, bezbranná.
Jsem zaplavená ohromným vděkem, cítím vděčnost nad tím, jak jsem mohla prožít těhotenství, než se malá narodila, měla jsem pocit, že jsem nikdy nebyla tak šťastná, jak těch devět měsíců, co jsem jí nosila pod srdcem. Ta chvíle, kdy jsem počůrala papírek a objevily se dvě čárky, potvrzující těhotenství, zaplavila mě radost jako do té doby nikdy…myslela jsem, že už šťastnější být nelze, ale to štěstí, které vnímám po jejím narození je v jiné úrovni. Malá to musela vnímat, tu radost nad zjištěním, že přišla mezi nás. Moje těhotenství bylo překrásné, bez jakýchkoli obtíží, byla jsem zaplavená láskou, připravovala se na porod, těšila se na něj. Byla jsem tebou opečovávaná, cítila se tolik milována. Jsme zaplavená ohromným vděkem, že jsem mohla prožít takový přenádherný porod, že jsem mohla přivést na svět novou bytost bez jakékoli vnějšího zásahu, chemie, dokázala jsem to. Občas mě zaplavuje obava, že to ani není možné, jak vše probíhá, tak jak si přeji, malá je hodná, zdravá, v pořádku, my se milujeme…zase ty hormony. Největší vděk patří tátovi Máji, tobě moje lásko, děkuji, že jsi mi přišel do života, děkuju za trpělivost, se kterou jsme se poznávali, za trpělivost s mou povahou. Jsem vděčná za to, kam jsme posunuli náš vztah. Miluju ho tě hluboce, vážně a zároveň vesele. Vím, že se na tebe mohu spolehnout, jsi jako silná skála, o kterou se mohu opřít. Naprosto ti důvěřuji, věřím, že my dva spolu zestárneme. Cítím neskutečný vděk za tvou přítomnost při zrození Máji, byl jsi každého stahu, který připravoval cestu pro malou ven, při otevírání si mě držel za ruce, pomáhal mi tak moc. Seděl jsi za mnou, když jsem tlačila, když jsem byla součástí té neskutečné vlny stahů, která se mnou házela jak s kouskem dřeva na moři, byla tam moje pevná skála za zády, držela jsem se tě…my tři máma, táta a malá…spojeni dotekem a unášeni vlnou, strženi tou ohromnou energií porodu, rodil jsi naše dítě stejně jako já, byl jsi součástí jejího narození stejně jako jejího stvoření. Tento nesmírně intimní zážitek prohloubil náš vztah na místa, o kterých jsem nevěděla, že existují, na úroveň bezmezné lásky. Zažil jsi mne v naprostém vytržení, surovosti porodu, naprosto se neovládající, mě, člověka, který žije sebekontrolou, otevřela jsem svoje nitro tobě. Mám strach, že zapomenu na ten silný zaplavující příval bezpodmínečné lásky k tobě a naší dceři, když jsme jí drželi v náručí pár vteřin po jejím zrození.
Nadevše na navždy vás miluji!Tobě
Můj malý poklad mi leží na břiše, pociťuju smutek nad prázdným břichem… Proč? Jsme typ člověka, co nemá rád změny, devět měsíců jsem ten poklad střežila pod svým srdcem, milovala ten „jiný stav“…já byla ukázková šťastná těhotná a najednou jsi venku. Mája ptáček na stejném místě, jen zvenku. Proto mi vyhovuje koncept šátku, nejen z pohledu dítěte, ale i matky, která cítí prázdno ve svém břiše. Už si nebudu oblékat těhotenské oblečení… Dnes je 18.12., 5 dní po okamžiku zrození.
Mája ptáček se narodila 13.12.2012 v 0.42, čekala až se ručička hodin přehoupne do druhého dne. Měla 49cm a 3095g. Možná proto, kterak nedobře snáším překotné změny i samotná cesta na svět trvala 25h. První pocit, že se „něco“ děje, jsme začala vnímat 11.12. v podvečer, kdy jsem ještě rychle dopsala svou práci a kolegovi odeslala, jak kdybych tušila… Za malý moment začala odcházet hlenová zátka a já začala pociťovat lehké křečovité bolesti, věděla jsem, že je to tady a že z dnešní noci už spánek nebude. Od půlnoci 12.12. se stahy začaly objevovat pravidelně, to už jsem vylezla z postele… oživila oheň v krbovkách na dlouhou noc. Tělo se čistí, nebude třeba klystýru. Osprchovala se, umyla si vlasy, dobalila tašku do porodnice a udělala si před ohněm hnízdo, měkká jógová podložka, polštář, peřina, tam jsem věděla, že opravdu začíná ptáček přicházet k nám. Stahy byly pravidelné celou noc po 10minutách, já přikládala, nahřívala si záda, sem tam mezi stahem i unsula, ráno okolo sedmé jsem již zavolala PA…usoudila, že to nebude žádný fofr, takže přijede až okolo poledne. Já si s tebou pustila Tři oříšky pro popelku a čekala… musel jsi odjet do Prahy do práce, přijíždí mě hlídat mamča… nejsem z toho moc nadšená, máme poněkud rozdílný názor, na přirozenost porodu, medicínské vedení… ale měla tam být, já možná ještě něco zpracovat. Intervaly mezi stahy se prodlužují, přijíždí Verča. Vyšetří mě, jsem otevřená na 2 prsty, říká, že to nebude žádný fofr. Moje tělo čeká, až se za námi vrátíš, vím to. Přijel jsi asi ve tři, možná čtyři hodiny… já se mezitím snažila o zintenzivnění kontrakcí, přeci jen Verča je těhotná, já celou noc nespala, síly budeme potřebovat. Vařím si yogi čaj, mažu břicho UT-olejem na podporu stahů. V čase od 16h do 19h jsme tu my tři, já, ty a Verča…čekáme. Hraje relaxační hudba, koupu se v růžovém oleji, ve vaně začínají kontrakce pěkně sílit, potřebuju tě držet za ruku. Ve vaně ještě dolaďujeme porodní přání a tisknem znovu, když vylezu z vany, zjišťujeme, že jsem otevřená na 5cm…je třeba odjet do porodnice. Dobalujeme věci, vaříme kafe, já už musím kontrakce pěkně prodýchat, chytat se – tebe, dáváš mi sílu…cítím vnitřní vibrace, věděla jsem, že přesun nebude snadný, není příjemné se teď zastavit v otevírání…možná, kdybychom neodjížděli, rodila bych rychleji, plynuleji určitě. Nasedáme do aut, Verča jede vlastním, já ležím na zadní sedačce, v sukni s podložkou pod sebou…no co, kdybychom rodili cestou, do Kadaně nás čeká 35min. Kontrakce se zpomalují, moje tělo ví, že v kontrakcích po 5min (které jsem měla doma) by cesta byla těžká, vjíždíme do areálu. Nějak vnitřně nechápu jak sladit porod, stahy a cestu do porodnice, cestu nemocnicí, čekání na výtah, na příjem. Na příjmu se diví, proč jedeme tak pozdě. Převlékám se do růžové košile, ty čekáš na chodbě, nechci tě opouštět. Mě mezitím připojují na monitor, který mám na bříšku 30minut. Verča mě při kontrakcích drží za ruku, na monitoru je vše v pořádku. Proč mám teď ve stahu vyplňovat nějaké papíry, konzultujeme s lékařkou a s PA místní porodní přání, zdá se, že nám vyhoví. Ve 21.30 vcházím do místností CAPu – je tam sprcha, vlastní záchod (až teď mi dochází to štěstí, že tam nikdo nebyl!), místnost s vanou, porodní stoličkou, matrace, provaz, madla a místnost s postelí skříněmi. Zabydluju se na postel, jsem utahaná, pouštíme Devu, vnímám vůni porodního olejíčku. Přichází mě vyšetřit místní PA, je moc milá, ale zjištění otevření stále na 5cm mi moc nepřidá. Strávila jsem tedy cca 2h (cesta autem a příjem) ničím co by vedlo k otevírání se… Kontrakce cca po 3 minutách, jsme unavená, nezajímá mě ten „aktivní pokoj“ ležím, ty mě při každém stahu chytáš, děkuju, Verča masíruje. Po cca hodině, možná ani né přichází PA, jsem otevřená na 8cm, vybavuji si ten pocit energie, která mě zaplavila, adrenalin se mi hrne do žil, už to bude, brzy se malá narodí. Chybí jen 2cm. To jsme potřebovala slyšet, jdu okouknout tu vedlejší místnost. Chodím, houpu se v bocích, jakmile se blíží stah, volám tě, buď se mnou. Stahy na záchodě jsou hodně intenzivní, držím se madla. Zkouším viset na laně, opřít se o míč…začíná to být fakt síla a já pěkně unavená. Zvláštní, že na vanu nedošlo ani nápadem, jako kdyby tam nebyla. A to jsem původně chtěla rodit do vody. Přichází PA, chybí ještě 1cm, čeká na kontrakci a v té mě vyšetřuje, tak to je síla!! Voda stále nepraskla. Sedím na porodní stoličce a ty jsi za mnou, držíš mě pevně, jsi mi neskutečnou oporou fyzickou i psychickou. V pokoji je přítmí, hodiny se přehouply přes půlnoc, máme 13.12.2012. Stahy vnímám bolestivě, i když jsem se před porodem zapřísáhla, že porod nebudu spojovat se slovem bolest jako má mamka. PA klečí u stoličky, hučím, vydávám zvláštní zvuky v kontrakcích, které přicházejí snad nepřetržitě. Jsem otevřená, ale ještě nepraskla voda, souhlasím s propíchnutím. Prý si tím ušetřím několik hodně silných stahů, než sama praskne. Odchází tak ¼ hrnečku teplé vody, očekávám čas na odpočinek. Ne, okamžitě přichází neskutečná touha tlačit, ta síla je tak silná, že by smetla vesnici, okolí je rozmazané, cítím zmatek, nevím jak se s tou silou vyrovnat, bolí… opakuji si pouštím tě dolů, pouštím dolů, dolů, dolů… Ty jsi za mnou na pytli, chudáku, musel jsi vydržet něco neskutečného, moje ruce zaryté v tvých, energie, která nás obklopovala, smetla i tebe, bolí tě, že mi nemůžeš pomoci. Cítím, jak si o mne otíráš slzy. Mám pocit, že to dělám špatně. Přijde kontrakce, já musím tlačit, nadechnu a křičím, křičím hodně, vydechuji… Vím, že mi všichni opakují. Nádech, zádrž, tlač… Nekřič, tím se vysiluješ. Energie jde nahoru místo dolů, sakra já vím, že to dělám jinak, blbě, ale nemůžu si pomoct, další kontrakci prožívám stejně. I ty mi říkáš, ať nekřičím, ale já všechny vnímám jak v mlze. Říkají, že mimo stah je třeba dýchat do bříška, ať se malá může uvolnit, aby jí bylo dobře. Verča neustále měří ozvy. To mě dostává zpět. Přichází další, už se ani nesnažím nekřičet, jen prodloužit dle rad tlačení na co nejdéle, aby se hlavička posunula. Prý už je vidět, nejprve si na ní nechci sáhnout, další přichází, křičím, jsou vidět černé vlásky, teče mi pot po zádech i obličeji. Křičím, sakra, kde jsou vidět ty hodiny jógy, meditací a dýchání, když se tu chovám, jak zvíře. Nesnáším pocit, když se nekontroluji a nyní se nekontroluji. Omlouvám se za to křičení.  Nemohu si pomoct. Přichází další, je to jiné, přidává se neskutečné pálení, to už půjde hlavička ven. Ptám se jako malá, zda bude stačit už jen jedna a bude to…ani nevím, co odpovídají, já jen chtěla povzbudit, že už to bude. Sahám jí na hlavičku, cítím další příval sil. S další si myslím, že jsem hlavičku už protlačila, zase za obrovského křiku, na další kontrakci nečekali, cítila jsem lehké otočení a vytažení toho kostnatého tělíčka. Je potichu, přítmí, ty pláčeš, já jsem mimo. Jen opakuji, že jsem porodila dítě. Pokládají mi jí hned na prsa, voní, voní sladce po plodové vodě. Po devíti měsících je s námi. Jsem tak mimo, že ani nepláču, jen se na ní koukám, ty jsi za mnou…jsme tu všichni tři, spolu pohromadě, otevírá ohromné tmavé oči, těkám okolo, než se jí tam zadívám. Nevím, kolik uběhlo času, pro nás se zastavil, pupečník dotepal, přestřihla ho PA, chvilku odpočívám, pár minut, jen je prý třeba porodit placentu. Malá nepláče. Ty se svlékáš, bereš si malou na svůj hrudník, já za pomoci přecházím do vedlejší místnosti na kozu. Pozoruji, jak odcházíš s ní na měření a vážení, nemám strach, vím, že je s ní táta, že ho cítí na sobě a to je důležité. Placentu porodním na pár zatlačení, jsi zpět, sedíš s malou na křesílku hned u mne, šijí mne, mám pár stehů na malých stydkých pyscích a tři na hrázi… nějak zvlášť to nebolí, opíchla mi to. Pozoruji tě s malou, doufám, že ten pohled nikdy nezapomenu, nic krásnějšího jsem v životě neviděla. Dvě nejmilovanější bytosti na světě. Odchází ze mne krev, teplá, paradoxně je to příjemné, ty se lekáš, cítím to. Dostávám kapačku s oxytocinem na stažení dělohy, zavádějí mi tampony… Které za chvíli vyndávají, s kapačkou odcházím za pomoci zpět do postele, mám mezi nohama vystláno, lehám si, malou dostávám na hrudník, nevykoupanou, voní stále sladce, spinká, koukáme na ní. Můžeme zůstat 3hodiny, pak budu muset na oddělení a ty domů, jsem z toho smutná, nadstandart není volný. Ale za chvíli přicházejí, že můžeme zůstat dál na CAPu, že tu není žádná jiná rodička. Jsem nadšená, ty si rozkládáš gauč. Verča už odjela. PA mi kontroluje dělohu, vytlačuje krev. Snažíme se usnout, ale moc to nejde, jsem nadopovaná hormony. Chci hned jít domů, naštěstí se nám v sedm ráno daří spojit se s doktorkou pro malou, která později pediatrovi potvrdí, že nás přijme po ambuporodu. Jdu do sprchy, na záchod, jsem tak slabá, špatně se mi dýchá. Krevní oběh potřebuje čas se stabilizovat, tělo potřebuje čas se srovnat… Dáváme malé plínku, dva vysokoškoláci a nejsme schopni jí zapnout. Ty s ní jdeš k sestřičce z pediatrie, nechat zkouknout, ukazuje nám praktické rady. Já jsem ráda, že vůbec stojím.
Okolo 10h přichází pediatr a s ním gynekoložka nám říci o všech rizicích odchodu domů, jedním uchem tam, druhým ven, chceme domů. Podepisujeme revers. A můžeme začít balit, jsem unavená, neskutečně. Malou oblékáme, ty jsi odnesl věci do auta a dáváme jí do sedačky, jdeme to cestou jako před 14 hodinami, chodba, výtah, chodba…jak jsem ráda, že docházíme k autu a mohu si sednout. Malá cestou spinká, sem tam proloupne oko, já už chci domů, do postele, nedýchá se dobře. Jsme doma, ty dvě patra mě stály poslední síly, uleháme do postele, poklízíš. Odpočíváme společně. První den mi nějak splývá. Večer přichází návštěva, nejbližší příbuzní, je moc hluku okolo nás. První noc spinká malá, čerpá síly a já také. Mája je ptáček, píská jako ptáček, nepláče, je neskutečně hodná. Její oči jsou jak okna do vesmíru, ví toho tolik, moudrá bytost v malém tělíčku. V další den přijíždí Verča mě zkouknout, ty uklízíš, víš, jak moc mám ráda věci na svém místě. Učím se jak správně krmit malou, sice s kloboučky, ale jsem vděčná, že jí mohu krmit mlékem, které vytvořilo mé tělo speciálně pro její potřeby.
Když jsem vyprávěla porod Máji v prvních hodinách, bylo to jiné než nyní. V počátku u mě převládal pocit surovosti, malovala jsem si porod snazší, než se ukázal, což mě překvapilo. Cítila jsem, že jsem to nezvládla tak jak jsem chtěla, tak jak jsem se svou přípravou mohla. Cítila jsem lehké zklamání sama sebou. Ale každým dnem se mi procítění narození Máji stává překrásnějším zážitkem. Nevím, zda je to tím, že lidská mysl automaticky vytěsňuje negativní zážitky, ale nyní mě vzpomínání na narození ptáčka zaplavuje přenádhernými pocity. Jsem sentimentální, hormony stoupají, je mi líto, že už je těhotenství za mnou, že už je porod za mnou, hloupě se zabývám minulostí. Já znalec jógy, měla bych si užívat přítomnost, né plakat nad prázdným bříškem, když mám poklad na něm.
Každým dnem miluju Máju ptáčka více a více, ve snech jsem jí vídala, bylo mi dovoleno procítit si ve snu, jaké to je porodit dítě, celý den jsem poté byla omámena tím citem. Ale to co cítím nyní nelze popsat slovy, konečně chápu, co znamená mateřská láska, kdy je žena schopna čehokoli, aby uchránila své dítě. Tolik jí miluji, tolik se o ní bojím, nevím, jak si poradím s tím, že se navždy budu o ni bát. Je tak křehká, bezbranná.
Jsem zaplavená ohromným vděkem, cítím vděčnost nad tím, jak jsem mohla prožít těhotenství, než se malá narodila, měla jsem pocit, že jsem nikdy nebyla tak šťastná, jak těch devět měsíců, co jsem jí nosila pod srdcem. Ta chvíle, kdy jsem počůrala papírek a objevily se dvě čárky, potvrzující těhotenství, zaplavila mě radost jako do té doby nikdy…myslela jsem, že už šťastnější být nelze, ale to štěstí, které vnímám po jejím narození je v jiné úrovni. Malá to musela vnímat, tu radost nad zjištěním, že přišla mezi nás. Moje těhotenství bylo překrásné, bez jakýchkoli obtíží, byla jsem zaplavená láskou, připravovala se na porod, těšila se na něj. Byla jsem tebou opečovávaná, cítila se tolik milována. Jsme zaplavená ohromným vděkem, že jsem mohla prožít takový přenádherný porod, že jsem mohla přivést na svět novou bytost bez jakékoli vnějšího zásahu, chemie, dokázala jsem to. Občas mě zaplavuje obava, že to ani není možné, jak vše probíhá, tak jak si přeji, malá je hodná, zdravá, v pořádku, my se milujeme…zase ty hormony. Největší vděk patří tátovi Máji, tobě moje lásko, děkuji, že jsi mi přišel do života, děkuju za trpělivost, se kterou jsme se poznávali, za trpělivost s mou povahou. Jsem vděčná za to, kam jsme posunuli náš vztah. Miluju ho tě hluboce, vážně a zároveň vesele. Vím, že se na tebe mohu spolehnout, jsi jako silná skála, o kterou se mohu opřít. Naprosto ti důvěřuji, věřím, že my dva spolu zestárneme. Cítím neskutečný vděk za tvou přítomnost při zrození Máji, byl jsi každého stahu, který připravoval cestu pro malou ven, při otevírání si mě držel za ruce, pomáhal mi tak moc. Seděl jsi za mnou, když jsem tlačila, když jsem byla součástí té neskutečné vlny stahů, která se mnou házela jak s kouskem dřeva na moři, byla tam moje pevná skála za zády, držela jsem se tě…my tři máma, táta a malá…spojeni dotekem a unášeni vlnou, strženi tou ohromnou energií porodu, rodil jsi naše dítě stejně jako já, byl jsi součástí jejího narození stejně jako jejího stvoření. Tento nesmírně intimní zážitek prohloubil náš vztah na místa, o kterých jsem nevěděla, že existují, na úroveň bezmezné lásky. Zažil jsi mne v naprostém vytržení, surovosti porodu, naprosto se neovládající, mě, člověka, který žije sebekontrolou, otevřela jsem svoje nitro tobě. Mám strach, že zapomenu na ten silný zaplavující příval bezpodmínečné lásky k tobě a naší dceři, když jsme jí drželi v náručí pár vteřin po jejím zrození.
Nadevše na navždy vás miluji!"

sobota 5. prosince 2015

...jan v černé a bílé...



vypadá jako andílek největší, ale uvnitř dříme tvor divoký, nesociální a vzpurný
miláček 












...vánoční barevně ...



 betlémy kam se podívaš :)

 adventní kalendář - vlněný, posouváme ježíška každým dnem blíže k jesličkám
 adventní kalendář klasický, v každém jedem gumový medvídek od sonnetoru





čtvrtek 26. listopadu 2015

...nemoci vymazlit z těla ven...



...věřím, že naše buňky, naše těla vibrují na určité frekvenci...zlost, nenávist, hněv, agrese nás házejí na nižších frekvencí, láska, důvěra, radost, smích nám dává možnost prožít vysoké vibrace...
...viry a bakterie vibrují na nízké frekvenci a jsou schopni se uchytit pouze v rozptylu frekvence podobné jejich...
...NÍZKÁ VIBRACE TĚLA = SNÁZE U MNE PROPUKNE NEMOC...

...je to až mrazivě logické, často vnímám, že mne nějaký virus navštívil, ale tělo si s ním zaplaťpánbůh velmi rychle poradí a mizí. Mé děti také, zatím, ťuk ťuk ťuk, všechny nemoci měly až překvapivě rychlý průběh - jednodenní rýma, jednodenní horečka, jednodenní blinkání...na nemoc reaguji maximální možnou láskou, něhou, mazlení a totálním plnění všech možných i nemožných přání s cílem udržet u dětí i sebe co největší množství láskyplných pocitů, ať těm potvůrkám neděláme ze svých těl příjemný nízkovibrační domov. A hle ono na tom asi vážně něco bude, u nás to prostě funguje! Přemýšlím o vstupu dětí do kolektivu, školky, většinou se to tam nemoci hemží, ale vedle vysoké koncentrace virů a bakterií samotných je tam také dost pocitu odloučení, smutku, pláče, bezmoci - živná půda pro nemoc. Jo...třídím si myšlenky a vážně to dává smysl! Budeme v naší "léčbě" pokračovat :)...

...mája anděl...




sobota 7. listopadu 2015

...zahradní kuchyně...




...stavba byla velmi jednoduchá, žádné hřebíky, jen přebývající kostky ze zámkovky, pár dřev :), výsledek nadočekávání, vařili tam 1,5h, ptačinec, blátíčko, šťovík, polívka ze šnečích vajíček - to bylo opravdu nápadité, škoda, že se šnečci nedožijí vyklubání... 
...bláto měli všude, terasa též pokrytá blátem, děti jsem svlíkla venku, nakrmila obědem, janí spí a já místo úklidu baštím chleba s nuttelou a počítačuji...pauza pro mne, aby zase mohla být ta máma se kterou je sranda!






tady vidíte, jak má mája kšandy opravdu obráceně :)

...takové běžné sobotní dopoledne...



děti vstávají v příjemných osm hodin, po ranním kojení se hned rozutečou po domě, sejdu dolů a zjišťuji, že se náš labilnější greyhound vyčůral, než doběhnu pro hadry do patra, mája už vytahuje modelínu, odhazuji hadry směrem k louži a přináším prkýnko pod modelínu a připomínám, že je s ní nutné pracovat tam, aby na ní jan nedosáhl. V tu chvíli už janí vytírá tu louži, nerespektujícím způsobem mu vyrvu hadr z ruky, pláče, respektujícím způsobem potvrdím pocit zklamaní nad omezením činnosti. Vytírám, janí ukořistil modelínu a už jí zoubkama rozkouskovává po domě..vzdávám, jen mu připomínám, ať to hlavně nepolyká - no rovnou jsem mu mohla dát návod na polykání. Louže vytřena. Celou dobu se mi o nohy otírá kočka hlady, krmím kočku. Jdu se nahoru do koupelny konečně vyčůrat, v kartáčkem v puse běžím dolů neb janí pláče, mája tvrdí, že neví proč, ukonějším ho, uznám pocity a jdu s ním do koupelny pokračovat v ranní hygieně, svlékám mu plenku, vysvětluji, že má svůj kartáček, můj je můj - no a pak po nich chci, aby se dělili...není nad vzor sobecké matky... volám máju ať jde též na zuby, janí odbíhá a za chvíli přibíhá pro toaleťák a opět s ním mizí, to je podezřelé... jdu za ním a vidím, jak vytírá svou loužičku, milé, hrana louže je asi půl centimetru od adaptéru k notebooku v pracovně, děkuji mu za pomoc s úklidem, hodím na louži nejbližší špinavé triko a jdu si dočistit zuby. Vrcholem dnešní péče je rozčesání vlasů a dokonce aplikace vanilkového oleje na obličej. Mája ho chce též, dostane a začne plakat, že nevoní. Že už ho nechce, říkám ok, tak si umyj ruce, křičí..nééé teď jsou mokrý, uznávání pocitů se sakra nedaří, reaguji, tak si je utři, křičí...néééé furt jsou mokrý to nemohu nést míšu - panenka. Sbírám oblečení a scházíme dolů, rozdělám oheň a koukám na druhého psa - ten chudák potřebuje ven, pouštím ho jen na zahradu. Jdu vařit čaj, oheň zhasl, přidávám neekologické pepo, jdu do pračky ...děti za mnou.
Psi vyčuraní - jeden venku, jeden doma, kočka nažraná, prádlo se pere, děti nudí a já mám hlad. Ptám se máji co chce k jídlu, respektujícím způsobem jí dávám na výběr - chleba a sýr, musly s mlíkem, kaše se mnou a janíkem. Vybírá musly, nemám ovesný nápoj, tak udělám rychle makové mléko, řev, že to nechce, ok, vidím, že jsi asi myslela jiné mléko - uznání pocitů, chceš si tedy namazat chleba - možnost výběru? Maže si chleba lučinou sama - rozvoj samostatnosti, já si připravuji kaši. Vidím, že z chleba jen tu lučinu slízala, to se už rozčiluji, nesnáším plýtvání s jídlem, respektující styl jde stranou, co by na to řekla naomi aldort?!?! Tak jí vyhrožuji, že do oběda nic jíst nebude. To není pěkné...
Hurá, zdobím si kaši - máslíčko, kakao, rozinky, cukřík - no odměna musí být. Janího usazuji do židličky, obaluji plínkou a nechávám jíst samotného - kaše je všude možně, ale sní jí dost, koukám, že v kaši koupe mojí /ano zase to vlastnění/ dřevěnou kachničku v provence stylu... včera zařval její kamarád provence zajíček - toho vykoupal v boršči. Smutné, ale asi nemám lpět na hmotě.
Nevadí, janího otírám, dosnídávám, myji židličku, nejbližší židli, zasaženou zeď - sleduji máju a říkám si, že už to nebude trvat dlouho, taky se naučila jíst.
Je půl desáté, naliji si čaj a vzpomínám si, že nemám zapnutý zvuk u mobilu, vyřídím zmeškané hovory, přijíždí máma pro psy - dnes se jedou fotit na nějaký kalendář. 
Nesnáším nudu, tak si říkám, že je fajn mít dvě děti :) 
Pračka doprala, krmím sušičku - to je nová přítelkyně, musím říci, že s ní mám důvěrnější a láskyplnější vztah než s kdejakou kamarádkou :)
Vaříme kávu a vymýšlíme co dopo - mám nápad uděláme na zahradě venkovní kuchyni!
O ní více v dalším příspěvku :)
Oblékání..joo to je výzva...mája je ve svých necelých třech letech zdatná a obléká se sama, nevadí, že má kalhoty obráceně, to jsou nicotné detaily, dokonce má i ponožky! Janí utíká do sklepa, vrací se zpět a ze záchoda bere toaleťák...hmm..máju nechávám polooblečenou...ve sklepě hovínko. No ta hygiena není úplně vyladěná, nevadí, snažím se nekomentovat, jelikož vím, že nálepkování dětí a jejich stavění do rolí dělá velkou neplechu, zrovna jsem dočetla Adele Fabre.
Mája zkusila dvě bundy, hurá, jedna je ok. Janí...ještě, že zatím nemluví, dostává bláťáky a starý svetr a šup je vystrčím za dveře, čaj si vezmu ven a jdem kutit!
Jediné co nesnáším více než bordel, je když se mám jen dívat jak si hrají, raděj hledám hry, aby bavily i mne, takže tvorba venkovní kuchyně byla balzám na nervy!
No a je sobota, televizi já nepouštím, ale v sobotu je vyjímka, v pracovně, kde je televize si dáme matrace na zem a uděláme si mejdan u stardance, děti tam usnou a já se budu JEN dívat :)


pátek 6. listopadu 2015

...v listí...



...každé roční období má s dětmi mnohem větší kouzlo!
...janí jako model nového kompletu z vlny, děkuji babičce za upletení!







čtvrtek 5. listopadu 2015