neděle 14. února 2016

...nemoci sbližují...



...mám strach z nemocí, je tzv.iracionální,..nemoci jsou cestou k pochopení, manifestací duše na fyzickém těle, cestou k pročištění těla od toxinu, bakterií a virů. Cestou k zastavení se, když se jinak zastavit neumíme. Taková rýma ještě podpořená horečkou úžasně vyplaví všechen bordel z těla ven, stejně tak zvracení, průjem. Mám strach z nemocí u dětí, takový, že klidně v zimních "rizikových" měsících izoluji od velkých skupin dětí, jsou přeci přenašeči. Mé děti nemocné jsou minimálně, nemoc - ťuk, ťuk, ťuk - trvá krátce a s mírným průběhem. Věřím, že mají silnou náturu, pomáhá časté kojení, strava pustá cukru a bílé mouky, bosé nohy a zadečky. Věřím, že mají možnost v láskyplné atmosféře vyjádřit i negativní emoce, takže si hněv a vztek nemusí hledat jinou únikovou cestičku z těla ven po-mocí ne-moci. Často pomocí obrazů a vhledů hovořím s jejich těly, plno emocí lze vyřešit dříve než se změní v n-emoci...
...zpět však k mému strachu, je to až paralyzující, jak balancuji na hraně...nechat děti v izolaci v době chřipkových epidemií znuděné doma, nebo vtrhnout do VÍRU VIRŮ, risknout to a dopřát dětem zábavu? Zjistila jsem, že je kontakt dětí nemusí nutně vést k propuknutí nemoci, virus se do dětského tělíčka dostat může, ale povětšinou je obranným systémem těla vypuzen. Pokud nemá tělo dobrou živnou půdu na mentální úrovni, nemoc se prostě nechytí. Četla jsem o případech, kdy lékaři s otevřeným srdcem ošetřovali pacienty s morem a neonemocněli, tak moc věřili a chtěli pomoci, že na misce vah zvítězila láska nad strachem. Strach nemoci živí. Maminka ve své bezpodmínečné lásce také málokdy lapne virus od dítěte a pokud ano, tak až po odeznění nemoci u dětí, aby se o ně mohla starat. Opravdu máme takovou sílu, že umíme pozdržet vypuknutí nemoci, když umíme toto, co dokážeme dále? Můj strach není iracionální, nebo rozhodně né pro mne. Já už znám jeho původ, v hloubce své buněčné paměti, ptala jsem se sama sebe proč, ten strach je tak intenzivní a pak viděla v meditaci ten obraz: já, řeka, kamenný most přes řeku, vesnické stavení v zádech, zástěra na sukni a v rukách dvě umírající děti, kašlou, plivou krev, tělo nahé poseté boláky...tak tohle ke mne skrze Akášu prosakuje, tento nepřijatý, nezpracovaný zážitek. V meditaci obraz, zkušenost příjímám, odpouštím sobě, dětem i svému okolí, V tomto životě můj strach nemizí, je mírnější a já znám původ a kdykoli na mne skočí, já mohu odpouštění opakovat a od-pustit tento prožitek od sebe. 
Co mne léčí, je zážitek v tomto hmotném těle! Mája dostala horečku, na jeden den a pak rýmu. A mne to došlo! Už se nebojím! Po meditaci jsem myslela, že ten strach je tam stále, ale když ta situace přišla, byl pryč, Ano je to nepohodlné, člověk musí změnit plány a být v NEMOCI! Neutíkat z ni! Takže i já nyní dovoluji, když potřebují, být nemocní a víte co, užili jsme si to! Doma nám televize moc nehraje, teď jsem si udělali pelíšek v obývaku, pustili Malého prince, já doma uklidila kuchyňské skříňky, vyklidila hračky a skříně s oblečením - udělala radost charitě. A teď se zase těšíme ven, do světa. Co když to chytí Janík? Tak co, tak hold ty skříňky uklidíme ještě jednou, ono se něco najde :)
...dostávám se zpět k tématu neplynutí - strnulosti - zvyku...máme plán, ale nemůžeme, jsme nemocní...je to hold prostě o přizpůsobení TADY A TEĎ. Plán s dětmi nefunguje a to je dobře!...
...díky za tuto nemoc, protože už vím, že se nemusím tolik bát...
díky za nemoc, protože takhle blízko vedle sebe ještě nespali...


...najít příčinu strachu je důležité, od-pustit ho také, ale klíčové pro mne je podobné zakusit nyní, aby i hmotná část nás věděla, že strach je pryč...

...ale co můj strach numeru uno? no o tom zase někdy příště...

Žádné komentáře:

Okomentovat