...tulení se s v posteli, "místo" mezi dětmi je pro mne, zprava jan, zleva mája, na břiše kočka...
...začetla jsem do výborné knihy od pana Dahlkeho Nemoc jako řeč dětské duše, zdaleka není jen o nemocech, hlavně o bezpodmínečné lásce, hned v úvodu cituje Dostojevského:
"Miluj mne, i když jsem špinavý, protože když jsem čistý, tak by mne milovali všichni"
"Dej mi pocítit tvou lásku, právě, když si ji nejméně zasluhuji"
Proč v nás ale některé projevy našich dětí probouzejí spící bestii? Vztek a řev dětí tzv.bez důvodný mě dokáže od bezpodmínečné lásky posunout do úrovně "Běž pryč, nechci Tě vidět".
Nikdo, ani ten nejlepší psychoterapeut, nedokáže strkat své prsty tak snadno a umně do našich ran, jako naše děti.
Tak vás prosím pokračujte v tom, ať své rány zhojím!
K tomu sedí jedna výborná anekdota: Otec nese v náručí své dítě, které řve z plna hrdla, a nepřetržitě mumlá: Jen klid, Franci, jen klid, Franci! Jedna dáma to pozoruje a praví: To je ale roztomilé, jak se staráte o malého France. Otec: Ach, malý se jmenuje Karel, Franc jsem já!
Žádné komentáře:
Okomentovat