Že jsou naše děti inspirací, je už skoro klišé, ale nejde to
nezmínit. Včera jsem s Májou blbla a hra sklouzla až do takové mocenské hry,
kde byla velmi tenká hranice mezi hrou a silou. Jako jsme se okusovaly a já jí
očividně zmáčkla více, až za tu hranici. Pláč, velký pláč. Omlouvám se. Cítím
velkou lítost, říkám jí, že jsem to přehnala, že jsem myslela, že se směje a je
to ještě hra. Mája reaguje slovy: „Ale já to mám na tom světě jinak, mně se
nelíbí takové hry.“
To mne odzbrojilo, omlouvala jsem se ještě zbytek večera,
ale Mája to už „pustila“. Já si zbytek večera zpracovávala svůj pocit viny. Pak
ještě zmínilo, že jí moc vadilo, že jí holčička na koníkách držela pevně za
ruku na trampolíně, když ona chtěla ven – to se stalo před třemi týdny. Nese si
z toho velmi silný emocionální zážitek, já díky Bohu byla u toho, takže
jsem o tom věděla, vím na co navázat. Ale co když takové zážitky mají malé děti
a jsou sami? Ve školce, ve škole, přijdou domů a jsou divní, nic neříkají,
rodiče se ptají, možná to v sobě přidusí a teprve až za x desítek let si v rámci
regrese vzpomínají, proč mají tak stísněný pocit při tom, když je někdo drží.
Cítím hlubokou vděčnost za to, že mohu se svými dětmi být a pomoci jim
procházet takovými zážitky se zpracovanými emocemi. Není mým cílem dětem
zametat růžový koberec pod jejich nožkami, ale sledovat jejich našlapování mezi
nebezpečím s připravenou rukou k pomoci kráčet a s připravenou náručí
pro vyplakání, aby emocionální stopa zůstávala čistá.
Máje je 3,5 a nechodí do školky, rozhodně jí nechci
asocializovat a bránit jí vstupu do systému, aktivit s dětmi a jinými
lidmi máme velké množství – bytí v dětské skupině v Centru Spojené
Světy, odpoledne ve školičce s poníky, setkávání se s jinými přáteli…
Takže nemám strach, že by z ní byla zakřiknutá vyděšená holka. S Janíkem,
kterému je 19 měsíců si konečně začali hrát a já bych jí měla dát do školky? To
bych Janíkovi sebrala velkou zábavu a i vzor a sobě přidělala plno práce –
vstávání do školky, vyzvedávání, nemoci ze školky. Takhle si to vážně užívám! Takže tím důvodem
není jen to, že se Máje nechce, ale i má vlastní pohodlnost a spokojenost.
Jakmile ucítím z její strany touhu být bez mně s ostatními, dětmi
začnu hledat cesty, jak jí to dopřát, možná to bude komunitní školka, možná
waldorfská, možná normální státní. Ale zatím to tak není.
Cítím hlubokou vděčnost za to, že mohu být doma s dětmi
a zároveň si skrze vedení lekcí jógy naplňovat i sebe, vděčnost, že můžeme ráno
vstávat, kdy se nám zachce, že když má Janík špatnou noc /což je 8 nocí z 10/,
tak nemusím ráno sebe ani jeho budit, protože někoho vezu do školky. Takhle si
ráno ještě pročteme nějakou hezkou pohádku, posnídáme dlouze ještě v pyžámkách
a pak teprve se naladíme a vymyslíme, co ten den prožijeme. Když je teplo máme
stále otevřeno na zahradu, kde si děti mohou dělat, co chtějí, já mezitím mohu
poklidit, vařit. Když nejsou naladěni na samostatnou hru, vymýšlím, jak je
zapojit do úklidu – klasika – jízda na vysavači, bruslení na mokré vytřené
podlaze, zapínání čudlíků na pračce, krájení zeleniny. Zjistila jsem, že jediné
co mi nejde dělat s dětmi je práce na počítači, no a občas se i já prostě
chci jen podívat na internet, něco si sepsat, jen tak bloumat… Většinou to
vyjde tak nějak jednou do týdne, takže odkryju televizi, a když Jan spí po
obědě, Máje pustím něco, co projde cenzurou :).
Většinou nějaký zvířecí dokument, z pohádek pak Krtek, Včelí medvídci nebo
Byl jednou jeden život – to je mimochodem fakt pecka poučné i pro dospělé!
Mně to s nimi prostě baví! Baví mě, že mohu Máje
odpovídat na její dotazy a pomáhat jí najít odpovědi, proč by její osobnost,
názory a myšlenky měla formovat nějaká cizí učitelka? Proč bych se měla
připravit o tu její úžasnou celodenní přítomnost? Jasné, že i občas potřebuji
být sama, ale to raději poprosím babičku, než abych jí odkládala.
Bytí s dětmi je vážně obohacující na všech úrovních,
umějí mně dostat do stavu blaženosti, hluboké lásky, ale umějí i velmi dobře
nabrknout nějakou mou strunku na energetickém těle a pěkně mě vytočit. V tu
chvíli mám možnost buď se nechat vytočit a jet na této vlně /což se samozřejmě
občas děje/, nebo se podívat kam vede tato struna? Proč mě jejich vztekání nutí
také se vztekat, proč je chci umlčet? Co v mém energetickém těle zanechalo
tuto emocionální stopu? Možná zvyk – mám to takto naučené, nepláče se, nevzteká
se, děti mají být ticho a klidní.
Možná je to více, možná v seznamu, který jsme si
přinesla na tento svět, do této inkarnace, je jeden bod, který má název „Zpracuj
svůj hněv, nauč se trpělivosti“. Tento bod se spolu s dalšími mými úkoly, zapsal
do mého energetického těla a jeho přítomnost přitahuje situace, které mi ho dávají
možnost zpracovat.
Děti jen čtou v mém těle a hrají jeho hru.
Žádné komentáře:
Okomentovat