Jsem máma dvou úžasných dětí a jejich jedinečnosti jsem si
vědoma. Jdu cestou mé přirozenosti, klidné těhotenství, jóga, přirozený porod,
kojení dle potřeby, společné spaní, nošení v šátku, bezplenkování, neočkování, jednoduché
hračky…respektující přístup k dětem…jsou mi blízké myšlenky Naomi Aldort.
Zkusila jsem i nadšení z montessori i waldorfského systému vzdělávání, v každém
jsme našla něco krásného, co mi bylo blízké, ale i něco co mi nesedělo. Starší
dcera začíná toužit po kolektivu, ale co když zde není místo, kde by to bylo „ono“?
Je lepší dát jí možnost být s dětmi s přístupem vychovatelů, který mi
drásá srdce, nebo jí nedopřát kolektiv, ale láskyplný přístup doma u mne?
Co to spojit? Kolektiv a přístup, který mi sedí? Jak?
Zkusila jsem se propašovat do školy waldorfského typu i s mladším synem,
aby Mája byla s dětmi a já mohla být s ní. Ale to není to „ONO“. Ano
waldorfský přístup Rudolfa Steinera má úžasné základy, ale jde o jeho uchopení,
že?
Takže mám nápad, jelikož nejsem sama, kdo má podobné pocity,
tak si prostě založíme SKUPINKU SVOJI! A bude přesně podle nás, bude
respektovat každého jednotlivce, můžeme se na čas nadchnout pomůckami
montessori, můžeme slavit svátky a mít skřítky jako waldorf, ale nebude tam
žádný omezující rámec! Naprostá svoboda, jako v Summerhillu!
Dítě nechce bačkory, fajn, dítě chce být v pyžamu,
fajn, dítě nejí maso, fajn… věřím, že ke každému jednání má dítě stejně
oprávněný důvod jako dospělí!
Můžeme si říkat komunitní školka, ale nebude u nás žádné
věkové omezení, kdo se s námi bude chtít sejít a sdílet je vítán! Doladíme
prostor a je to! Co více :)
No už mi z té inspirace vaří hlava a hlásí se o klid…jdu
jí vyslyšet!
Žádné komentáře:
Okomentovat