...má drahá, zítra to budou tři roky, kdy jsi se narodila, 13.12.2012...
...jsi úžasná mladá dáma, není den, co by jsi mne nepřekvapila svým úžasným nadhledem, jsi trpělivá, velmi moudrá dávná dušička...děkuji za tebe...!
...pro vzpomenutí přikladám tvůj porodní příběh.../janík svůj zde má, tak ještě ty...
"Tobě
Můj malý poklad mi leží na břiše,
pociťuju smutek nad prázdným břichem… Proč? Jsme typ člověka, co nemá rád
změny, devět měsíců jsem ten poklad střežila pod svým srdcem, milovala ten
„jiný stav“…já byla ukázková šťastná těhotná a najednou jsi venku. Mája ptáček
na stejném místě, jen zvenku. Proto mi vyhovuje koncept šátku, nejen
z pohledu dítěte, ale i matky, která cítí prázdno ve svém břiše. Už si
nebudu oblékat těhotenské oblečení… Dnes je 18.12., 5 dní po okamžiku zrození.
Mája ptáček se narodila 13.12.2012
v 0.42, čekala až se ručička hodin přehoupne do druhého dne. Měla 49cm a
3095g. Možná proto, kterak nedobře snáším překotné změny i samotná cesta na
svět trvala 25h. První pocit, že se „něco“ děje, jsme začala vnímat 11.12.
v podvečer, kdy jsem ještě rychle dopsala svou práci a kolegovi odeslala,
jak kdybych tušila… Za malý moment začala odcházet hlenová zátka a já začala
pociťovat lehké křečovité bolesti, věděla jsem, že je to tady a že
z dnešní noci už spánek nebude. Od půlnoci 12.12. se stahy začaly
objevovat pravidelně, to už jsem vylezla z postele… oživila oheň
v krbovkách na dlouhou noc. Tělo se čistí, nebude třeba klystýru. Osprchovala
se, umyla si vlasy, dobalila tašku do porodnice a udělala si před ohněm hnízdo,
měkká jógová podložka, polštář, peřina, tam jsem věděla, že opravdu začíná
ptáček přicházet k nám. Stahy byly pravidelné celou noc po 10minutách, já
přikládala, nahřívala si záda, sem tam mezi stahem i unsula, ráno okolo sedmé
jsem již zavolala PA…usoudila, že to nebude žádný fofr, takže přijede až okolo
poledne. Já si s tebou pustila Tři oříšky pro popelku a čekala… musel jsi
odjet do Prahy do práce, přijíždí mě hlídat mamča… nejsem z toho moc
nadšená, máme poněkud rozdílný názor, na přirozenost porodu, medicínské vedení…
ale měla tam být, já možná ještě něco zpracovat. Intervaly mezi stahy se
prodlužují, přijíždí Verča. Vyšetří mě, jsem otevřená na 2 prsty, říká, že to
nebude žádný fofr. Moje tělo čeká, až se za námi vrátíš, vím to. Přijel jsi asi
ve tři, možná čtyři hodiny… já se mezitím snažila o zintenzivnění kontrakcí,
přeci jen Verča je těhotná, já celou noc nespala, síly budeme potřebovat. Vařím
si yogi čaj, mažu břicho UT-olejem na podporu stahů. V čase od 16h do 19h
jsme tu my tři, já, ty a Verča…čekáme. Hraje relaxační hudba, koupu se
v růžovém oleji, ve vaně začínají kontrakce pěkně sílit, potřebuju tě
držet za ruku. Ve vaně ještě dolaďujeme porodní přání a tisknem znovu, když
vylezu z vany, zjišťujeme, že jsem otevřená na 5cm…je třeba odjet do
porodnice. Dobalujeme věci, vaříme kafe, já už musím kontrakce pěkně prodýchat,
chytat se – tebe, dáváš mi sílu…cítím vnitřní vibrace, věděla jsem, že přesun
nebude snadný, není příjemné se teď zastavit v otevírání…možná, kdybychom
neodjížděli, rodila bych rychleji, plynuleji určitě. Nasedáme do aut, Verča
jede vlastním, já ležím na zadní sedačce, v sukni s podložkou pod
sebou…no co, kdybychom rodili cestou, do Kadaně nás čeká 35min. Kontrakce se
zpomalují, moje tělo ví, že v kontrakcích po 5min (které jsem měla doma)
by cesta byla těžká, vjíždíme do areálu. Nějak vnitřně nechápu jak sladit
porod, stahy a cestu do porodnice, cestu nemocnicí, čekání na výtah, na příjem.
Na příjmu se diví, proč jedeme tak pozdě. Převlékám se do růžové košile, ty
čekáš na chodbě, nechci tě opouštět. Mě mezitím připojují na monitor, který mám
na bříšku 30minut. Verča mě při kontrakcích drží za ruku, na monitoru je vše
v pořádku. Proč mám teď ve stahu vyplňovat nějaké papíry, konzultujeme
s lékařkou a s PA místní porodní přání, zdá se, že nám vyhoví. Ve
21.30 vcházím do místností CAPu – je tam sprcha, vlastní záchod (až teď mi
dochází to štěstí, že tam nikdo nebyl!), místnost s vanou, porodní
stoličkou, matrace, provaz, madla a místnost s postelí skříněmi. Zabydluju
se na postel, jsem utahaná, pouštíme Devu, vnímám vůni porodního olejíčku. Přichází
mě vyšetřit místní PA, je moc milá, ale zjištění otevření stále na 5cm mi moc
nepřidá. Strávila jsem tedy cca 2h (cesta autem a příjem) ničím co by vedlo
k otevírání se… Kontrakce cca po 3 minutách, jsme unavená, nezajímá mě ten
„aktivní pokoj“ ležím, ty mě při každém stahu chytáš, děkuju, Verča masíruje.
Po cca hodině, možná ani né přichází PA, jsem otevřená na 8cm, vybavuji si ten
pocit energie, která mě zaplavila, adrenalin se mi hrne do žil, už to bude,
brzy se malá narodí. Chybí jen 2cm. To jsme potřebovala slyšet, jdu okouknout
tu vedlejší místnost. Chodím, houpu se v bocích, jakmile se blíží stah,
volám tě, buď se mnou. Stahy na záchodě jsou hodně intenzivní, držím se madla.
Zkouším viset na laně, opřít se o míč…začíná to být fakt síla a já pěkně
unavená. Zvláštní, že na vanu nedošlo ani nápadem, jako kdyby tam nebyla. A to
jsem původně chtěla rodit do vody. Přichází PA, chybí ještě 1cm, čeká na
kontrakci a v té mě vyšetřuje, tak to je síla!! Voda stále nepraskla.
Sedím na porodní stoličce a ty jsi za mnou, držíš mě pevně, jsi mi neskutečnou
oporou fyzickou i psychickou. V pokoji je přítmí, hodiny se přehouply přes
půlnoc, máme 13.12.2012. Stahy vnímám bolestivě, i když jsem se před porodem zapřísáhla,
že porod nebudu spojovat se slovem bolest jako má mamka. PA klečí u stoličky,
hučím, vydávám zvláštní zvuky v kontrakcích, které přicházejí snad
nepřetržitě. Jsem otevřená, ale ještě nepraskla voda, souhlasím
s propíchnutím. Prý si tím ušetřím několik hodně silných stahů, než sama
praskne. Odchází tak ¼ hrnečku teplé vody, očekávám čas na odpočinek. Ne,
okamžitě přichází neskutečná touha tlačit, ta síla je tak silná, že by smetla
vesnici, okolí je rozmazané, cítím zmatek, nevím jak se s tou silou
vyrovnat, bolí… opakuji si pouštím tě dolů, pouštím dolů, dolů, dolů… Ty jsi za
mnou na pytli, chudáku, musel jsi vydržet něco neskutečného, moje ruce zaryté
v tvých, energie, která nás obklopovala, smetla i tebe, bolí tě, že mi
nemůžeš pomoci. Cítím, jak si o mne otíráš slzy. Mám pocit, že to dělám špatně.
Přijde kontrakce, já musím tlačit, nadechnu a křičím, křičím hodně, vydechuji…
Vím, že mi všichni opakují. Nádech, zádrž, tlač… Nekřič, tím se vysiluješ.
Energie jde nahoru místo dolů, sakra já vím, že to dělám jinak, blbě, ale
nemůžu si pomoct, další kontrakci prožívám stejně. I ty mi říkáš, ať nekřičím,
ale já všechny vnímám jak v mlze. Říkají, že mimo stah je třeba dýchat do
bříška, ať se malá může uvolnit, aby jí bylo dobře. Verča neustále měří ozvy.
To mě dostává zpět. Přichází další, už se ani nesnažím nekřičet, jen prodloužit
dle rad tlačení na co nejdéle, aby se hlavička posunula. Prý už je vidět,
nejprve si na ní nechci sáhnout, další přichází, křičím, jsou vidět černé
vlásky, teče mi pot po zádech i obličeji. Křičím, sakra, kde jsou vidět ty
hodiny jógy, meditací a dýchání, když se tu chovám, jak zvíře. Nesnáším pocit,
když se nekontroluji a nyní se nekontroluji. Omlouvám se za to křičení. Nemohu si pomoct. Přichází další, je to jiné,
přidává se neskutečné pálení, to už půjde hlavička ven. Ptám se jako malá, zda
bude stačit už jen jedna a bude to…ani nevím, co odpovídají, já jen chtěla
povzbudit, že už to bude. Sahám jí na hlavičku, cítím další příval sil. S další
si myslím, že jsem hlavičku už protlačila, zase za obrovského křiku, na další
kontrakci nečekali, cítila jsem lehké otočení a vytažení toho kostnatého
tělíčka. Je potichu, přítmí, ty pláčeš, já jsem mimo. Jen opakuji, že jsem
porodila dítě. Pokládají mi jí hned na prsa, voní, voní sladce po plodové vodě.
Po devíti měsících je s námi. Jsem tak mimo, že ani nepláču, jen se na ní
koukám, ty jsi za mnou…jsme tu všichni tři, spolu pohromadě, otevírá ohromné
tmavé oči, těkám okolo, než se jí tam zadívám. Nevím, kolik uběhlo času, pro
nás se zastavil, pupečník dotepal, přestřihla ho PA, chvilku odpočívám, pár
minut, jen je prý třeba porodit placentu. Malá nepláče. Ty se svlékáš, bereš si
malou na svůj hrudník, já za pomoci přecházím do vedlejší místnosti na kozu. Pozoruji,
jak odcházíš s ní na měření a vážení, nemám strach, vím, že je s ní
táta, že ho cítí na sobě a to je důležité. Placentu porodním na pár zatlačení, jsi
zpět, sedíš s malou na křesílku hned u mne, šijí mne, mám pár stehů na
malých stydkých pyscích a tři na hrázi… nějak zvlášť to nebolí, opíchla mi to. Pozoruji
tě s malou, doufám, že ten pohled nikdy nezapomenu, nic krásnějšího jsem
v životě neviděla. Dvě nejmilovanější bytosti na světě. Odchází ze mne
krev, teplá, paradoxně je to příjemné, ty se lekáš, cítím to. Dostávám kapačku
s oxytocinem na stažení dělohy, zavádějí mi tampony… Které za chvíli
vyndávají, s kapačkou odcházím za pomoci zpět do postele, mám mezi nohama
vystláno, lehám si, malou dostávám na hrudník, nevykoupanou, voní stále sladce,
spinká, koukáme na ní. Můžeme zůstat 3hodiny, pak budu muset na oddělení a ty
domů, jsem z toho smutná, nadstandart není volný. Ale za chvíli
přicházejí, že můžeme zůstat dál na CAPu, že tu není žádná jiná rodička. Jsem
nadšená, ty si rozkládáš gauč. Verča už odjela. PA mi kontroluje dělohu,
vytlačuje krev. Snažíme se usnout, ale moc to nejde, jsem nadopovaná hormony.
Chci hned jít domů, naštěstí se nám v sedm ráno daří spojit se
s doktorkou pro malou, která později pediatrovi potvrdí, že nás přijme po
ambuporodu. Jdu do sprchy, na záchod, jsem tak slabá, špatně se mi dýchá.
Krevní oběh potřebuje čas se stabilizovat, tělo potřebuje čas se srovnat…
Dáváme malé plínku, dva vysokoškoláci a nejsme schopni jí zapnout. Ty s ní
jdeš k sestřičce z pediatrie, nechat zkouknout, ukazuje nám praktické
rady. Já jsem ráda, že vůbec stojím.
Okolo 10h přichází pediatr a
s ním gynekoložka nám říci o všech rizicích odchodu domů, jedním uchem
tam, druhým ven, chceme domů. Podepisujeme revers. A můžeme začít balit, jsem
unavená, neskutečně. Malou oblékáme, ty jsi odnesl věci do auta a dáváme jí do
sedačky, jdeme to cestou jako před 14 hodinami, chodba, výtah, chodba…jak jsem
ráda, že docházíme k autu a mohu si sednout. Malá cestou spinká, sem tam
proloupne oko, já už chci domů, do postele, nedýchá se dobře. Jsme doma, ty dvě
patra mě stály poslední síly, uleháme do postele, poklízíš. Odpočíváme
společně. První den mi nějak splývá. Večer přichází návštěva, nejbližší
příbuzní, je moc hluku okolo nás. První noc spinká malá, čerpá síly a já také.
Mája je ptáček, píská jako ptáček, nepláče, je neskutečně hodná. Její oči jsou
jak okna do vesmíru, ví toho tolik, moudrá bytost v malém tělíčku.
V další den přijíždí Verča mě zkouknout, ty uklízíš, víš, jak moc mám ráda
věci na svém místě. Učím se jak správně krmit malou, sice s kloboučky, ale
jsem vděčná, že jí mohu krmit mlékem, které vytvořilo mé tělo speciálně pro
její potřeby.
Když jsem vyprávěla porod Máji
v prvních hodinách, bylo to jiné než nyní. V počátku u mě převládal
pocit surovosti, malovala jsem si porod snazší, než se ukázal, což mě překvapilo.
Cítila jsem, že jsem to nezvládla tak jak jsem chtěla, tak jak jsem se svou
přípravou mohla. Cítila jsem lehké zklamání sama sebou. Ale každým dnem se mi
procítění narození Máji stává překrásnějším zážitkem. Nevím, zda je to tím, že
lidská mysl automaticky vytěsňuje negativní zážitky, ale nyní mě vzpomínání na
narození ptáčka zaplavuje přenádhernými pocity. Jsem sentimentální, hormony
stoupají, je mi líto, že už je těhotenství za mnou, že už je porod za mnou,
hloupě se zabývám minulostí. Já znalec jógy, měla bych si užívat přítomnost, né
plakat nad prázdným bříškem, když mám poklad na něm.
Každým dnem miluju Máju ptáčka
více a více, ve snech jsem jí vídala, bylo mi dovoleno procítit si ve snu, jaké
to je porodit dítě, celý den jsem poté byla omámena tím citem. Ale to co cítím
nyní nelze popsat slovy, konečně chápu, co znamená mateřská láska, kdy je žena
schopna čehokoli, aby uchránila své dítě. Tolik jí miluji, tolik se o ní bojím,
nevím, jak si poradím s tím, že se navždy budu o ni bát. Je tak křehká,
bezbranná.
Jsem zaplavená ohromným vděkem,
cítím vděčnost nad tím, jak jsem mohla prožít těhotenství, než se malá narodila,
měla jsem pocit, že jsem nikdy nebyla tak šťastná, jak těch devět měsíců, co
jsem jí nosila pod srdcem. Ta chvíle, kdy jsem počůrala papírek a objevily se
dvě čárky, potvrzující těhotenství, zaplavila mě radost jako do té doby
nikdy…myslela jsem, že už šťastnější být nelze, ale to štěstí, které vnímám po
jejím narození je v jiné úrovni. Malá to musela vnímat, tu radost nad
zjištěním, že přišla mezi nás. Moje těhotenství bylo překrásné, bez jakýchkoli
obtíží, byla jsem zaplavená láskou, připravovala se na porod, těšila se na něj.
Byla jsem tebou opečovávaná, cítila se tolik milována. Jsme zaplavená ohromným vděkem,
že jsem mohla prožít takový přenádherný porod, že jsem mohla přivést na svět
novou bytost bez jakékoli vnějšího zásahu, chemie, dokázala jsem to. Občas mě
zaplavuje obava, že to ani není možné, jak vše probíhá, tak jak si přeji, malá
je hodná, zdravá, v pořádku, my se milujeme…zase ty hormony. Největší vděk
patří tátovi Máji, tobě moje lásko, děkuji, že jsi mi přišel do života, děkuju
za trpělivost, se kterou jsme se poznávali, za trpělivost s mou povahou.
Jsem vděčná za to, kam jsme posunuli náš vztah. Miluju ho tě hluboce, vážně a
zároveň vesele. Vím, že se na tebe mohu spolehnout, jsi jako silná skála, o
kterou se mohu opřít. Naprosto ti důvěřuji, věřím, že my dva spolu zestárneme.
Cítím neskutečný vděk za tvou přítomnost při zrození Máji, byl jsi každého
stahu, který připravoval cestu pro malou ven, při otevírání si mě držel za
ruce, pomáhal mi tak moc. Seděl jsi za mnou, když jsem tlačila, když jsem byla
součástí té neskutečné vlny stahů, která se mnou házela jak s kouskem dřeva na
moři, byla tam moje pevná skála za zády, držela jsem se tě…my tři máma, táta a
malá…spojeni dotekem a unášeni vlnou, strženi tou ohromnou energií porodu,
rodil jsi naše dítě stejně jako já, byl jsi součástí jejího narození stejně
jako jejího stvoření. Tento nesmírně intimní zážitek prohloubil náš vztah na
místa, o kterých jsem nevěděla, že existují, na úroveň bezmezné lásky. Zažil
jsi mne v naprostém vytržení, surovosti porodu, naprosto se neovládající,
mě, člověka, který žije sebekontrolou, otevřela jsem svoje nitro tobě. Mám
strach, že zapomenu na ten silný zaplavující příval bezpodmínečné lásky
k tobě a naší dceři, když jsme jí drželi v náručí pár vteřin po jejím
zrození.
Nadevše na navždy vás miluji!
Můj malý poklad mi leží na břiše,
pociťuju smutek nad prázdným břichem… Proč? Jsme typ člověka, co nemá rád
změny, devět měsíců jsem ten poklad střežila pod svým srdcem, milovala ten
„jiný stav“…já byla ukázková šťastná těhotná a najednou jsi venku. Mája ptáček
na stejném místě, jen zvenku. Proto mi vyhovuje koncept šátku, nejen
z pohledu dítěte, ale i matky, která cítí prázdno ve svém břiše. Už si
nebudu oblékat těhotenské oblečení… Dnes je 18.12., 5 dní po okamžiku zrození.
Mája ptáček se narodila 13.12.2012
v 0.42, čekala až se ručička hodin přehoupne do druhého dne. Měla 49cm a
3095g. Možná proto, kterak nedobře snáším překotné změny i samotná cesta na
svět trvala 25h. První pocit, že se „něco“ děje, jsme začala vnímat 11.12.
v podvečer, kdy jsem ještě rychle dopsala svou práci a kolegovi odeslala,
jak kdybych tušila… Za malý moment začala odcházet hlenová zátka a já začala
pociťovat lehké křečovité bolesti, věděla jsem, že je to tady a že
z dnešní noci už spánek nebude. Od půlnoci 12.12. se stahy začaly
objevovat pravidelně, to už jsem vylezla z postele… oživila oheň
v krbovkách na dlouhou noc. Tělo se čistí, nebude třeba klystýru. Osprchovala
se, umyla si vlasy, dobalila tašku do porodnice a udělala si před ohněm hnízdo,
měkká jógová podložka, polštář, peřina, tam jsem věděla, že opravdu začíná
ptáček přicházet k nám. Stahy byly pravidelné celou noc po 10minutách, já
přikládala, nahřívala si záda, sem tam mezi stahem i unsula, ráno okolo sedmé
jsem již zavolala PA…usoudila, že to nebude žádný fofr, takže přijede až okolo
poledne. Já si s tebou pustila Tři oříšky pro popelku a čekala… musel jsi
odjet do Prahy do práce, přijíždí mě hlídat mamča… nejsem z toho moc
nadšená, máme poněkud rozdílný názor, na přirozenost porodu, medicínské vedení…
ale měla tam být, já možná ještě něco zpracovat. Intervaly mezi stahy se
prodlužují, přijíždí Verča. Vyšetří mě, jsem otevřená na 2 prsty, říká, že to
nebude žádný fofr. Moje tělo čeká, až se za námi vrátíš, vím to. Přijel jsi asi
ve tři, možná čtyři hodiny… já se mezitím snažila o zintenzivnění kontrakcí,
přeci jen Verča je těhotná, já celou noc nespala, síly budeme potřebovat. Vařím
si yogi čaj, mažu břicho UT-olejem na podporu stahů. V čase od 16h do 19h
jsme tu my tři, já, ty a Verča…čekáme. Hraje relaxační hudba, koupu se
v růžovém oleji, ve vaně začínají kontrakce pěkně sílit, potřebuju tě
držet za ruku. Ve vaně ještě dolaďujeme porodní přání a tisknem znovu, když
vylezu z vany, zjišťujeme, že jsem otevřená na 5cm…je třeba odjet do
porodnice. Dobalujeme věci, vaříme kafe, já už musím kontrakce pěkně prodýchat,
chytat se – tebe, dáváš mi sílu…cítím vnitřní vibrace, věděla jsem, že přesun
nebude snadný, není příjemné se teď zastavit v otevírání…možná, kdybychom
neodjížděli, rodila bych rychleji, plynuleji určitě. Nasedáme do aut, Verča
jede vlastním, já ležím na zadní sedačce, v sukni s podložkou pod
sebou…no co, kdybychom rodili cestou, do Kadaně nás čeká 35min. Kontrakce se
zpomalují, moje tělo ví, že v kontrakcích po 5min (které jsem měla doma)
by cesta byla těžká, vjíždíme do areálu. Nějak vnitřně nechápu jak sladit
porod, stahy a cestu do porodnice, cestu nemocnicí, čekání na výtah, na příjem.
Na příjmu se diví, proč jedeme tak pozdě. Převlékám se do růžové košile, ty
čekáš na chodbě, nechci tě opouštět. Mě mezitím připojují na monitor, který mám
na bříšku 30minut. Verča mě při kontrakcích drží za ruku, na monitoru je vše
v pořádku. Proč mám teď ve stahu vyplňovat nějaké papíry, konzultujeme
s lékařkou a s PA místní porodní přání, zdá se, že nám vyhoví. Ve
21.30 vcházím do místností CAPu – je tam sprcha, vlastní záchod (až teď mi
dochází to štěstí, že tam nikdo nebyl!), místnost s vanou, porodní
stoličkou, matrace, provaz, madla a místnost s postelí skříněmi. Zabydluju
se na postel, jsem utahaná, pouštíme Devu, vnímám vůni porodního olejíčku. Přichází
mě vyšetřit místní PA, je moc milá, ale zjištění otevření stále na 5cm mi moc
nepřidá. Strávila jsem tedy cca 2h (cesta autem a příjem) ničím co by vedlo
k otevírání se… Kontrakce cca po 3 minutách, jsme unavená, nezajímá mě ten
„aktivní pokoj“ ležím, ty mě při každém stahu chytáš, děkuju, Verča masíruje.
Po cca hodině, možná ani né přichází PA, jsem otevřená na 8cm, vybavuji si ten
pocit energie, která mě zaplavila, adrenalin se mi hrne do žil, už to bude,
brzy se malá narodí. Chybí jen 2cm. To jsme potřebovala slyšet, jdu okouknout
tu vedlejší místnost. Chodím, houpu se v bocích, jakmile se blíží stah,
volám tě, buď se mnou. Stahy na záchodě jsou hodně intenzivní, držím se madla.
Zkouším viset na laně, opřít se o míč…začíná to být fakt síla a já pěkně
unavená. Zvláštní, že na vanu nedošlo ani nápadem, jako kdyby tam nebyla. A to
jsem původně chtěla rodit do vody. Přichází PA, chybí ještě 1cm, čeká na
kontrakci a v té mě vyšetřuje, tak to je síla!! Voda stále nepraskla.
Sedím na porodní stoličce a ty jsi za mnou, držíš mě pevně, jsi mi neskutečnou
oporou fyzickou i psychickou. V pokoji je přítmí, hodiny se přehouply přes
půlnoc, máme 13.12.2012. Stahy vnímám bolestivě, i když jsem se před porodem zapřísáhla,
že porod nebudu spojovat se slovem bolest jako má mamka. PA klečí u stoličky,
hučím, vydávám zvláštní zvuky v kontrakcích, které přicházejí snad
nepřetržitě. Jsem otevřená, ale ještě nepraskla voda, souhlasím
s propíchnutím. Prý si tím ušetřím několik hodně silných stahů, než sama
praskne. Odchází tak ¼ hrnečku teplé vody, očekávám čas na odpočinek. Ne,
okamžitě přichází neskutečná touha tlačit, ta síla je tak silná, že by smetla
vesnici, okolí je rozmazané, cítím zmatek, nevím jak se s tou silou
vyrovnat, bolí… opakuji si pouštím tě dolů, pouštím dolů, dolů, dolů… Ty jsi za
mnou na pytli, chudáku, musel jsi vydržet něco neskutečného, moje ruce zaryté
v tvých, energie, která nás obklopovala, smetla i tebe, bolí tě, že mi
nemůžeš pomoci. Cítím, jak si o mne otíráš slzy. Mám pocit, že to dělám špatně.
Přijde kontrakce, já musím tlačit, nadechnu a křičím, křičím hodně, vydechuji…
Vím, že mi všichni opakují. Nádech, zádrž, tlač… Nekřič, tím se vysiluješ.
Energie jde nahoru místo dolů, sakra já vím, že to dělám jinak, blbě, ale
nemůžu si pomoct, další kontrakci prožívám stejně. I ty mi říkáš, ať nekřičím,
ale já všechny vnímám jak v mlze. Říkají, že mimo stah je třeba dýchat do
bříška, ať se malá může uvolnit, aby jí bylo dobře. Verča neustále měří ozvy.
To mě dostává zpět. Přichází další, už se ani nesnažím nekřičet, jen prodloužit
dle rad tlačení na co nejdéle, aby se hlavička posunula. Prý už je vidět,
nejprve si na ní nechci sáhnout, další přichází, křičím, jsou vidět černé
vlásky, teče mi pot po zádech i obličeji. Křičím, sakra, kde jsou vidět ty
hodiny jógy, meditací a dýchání, když se tu chovám, jak zvíře. Nesnáším pocit,
když se nekontroluji a nyní se nekontroluji. Omlouvám se za to křičení. Nemohu si pomoct. Přichází další, je to jiné,
přidává se neskutečné pálení, to už půjde hlavička ven. Ptám se jako malá, zda
bude stačit už jen jedna a bude to…ani nevím, co odpovídají, já jen chtěla
povzbudit, že už to bude. Sahám jí na hlavičku, cítím další příval sil. S další
si myslím, že jsem hlavičku už protlačila, zase za obrovského křiku, na další
kontrakci nečekali, cítila jsem lehké otočení a vytažení toho kostnatého
tělíčka. Je potichu, přítmí, ty pláčeš, já jsem mimo. Jen opakuji, že jsem
porodila dítě. Pokládají mi jí hned na prsa, voní, voní sladce po plodové vodě.
Po devíti měsících je s námi. Jsem tak mimo, že ani nepláču, jen se na ní
koukám, ty jsi za mnou…jsme tu všichni tři, spolu pohromadě, otevírá ohromné
tmavé oči, těkám okolo, než se jí tam zadívám. Nevím, kolik uběhlo času, pro
nás se zastavil, pupečník dotepal, přestřihla ho PA, chvilku odpočívám, pár
minut, jen je prý třeba porodit placentu. Malá nepláče. Ty se svlékáš, bereš si
malou na svůj hrudník, já za pomoci přecházím do vedlejší místnosti na kozu. Pozoruji,
jak odcházíš s ní na měření a vážení, nemám strach, vím, že je s ní
táta, že ho cítí na sobě a to je důležité. Placentu porodním na pár zatlačení, jsi
zpět, sedíš s malou na křesílku hned u mne, šijí mne, mám pár stehů na
malých stydkých pyscích a tři na hrázi… nějak zvlášť to nebolí, opíchla mi to. Pozoruji
tě s malou, doufám, že ten pohled nikdy nezapomenu, nic krásnějšího jsem
v životě neviděla. Dvě nejmilovanější bytosti na světě. Odchází ze mne
krev, teplá, paradoxně je to příjemné, ty se lekáš, cítím to. Dostávám kapačku
s oxytocinem na stažení dělohy, zavádějí mi tampony… Které za chvíli
vyndávají, s kapačkou odcházím za pomoci zpět do postele, mám mezi nohama
vystláno, lehám si, malou dostávám na hrudník, nevykoupanou, voní stále sladce,
spinká, koukáme na ní. Můžeme zůstat 3hodiny, pak budu muset na oddělení a ty
domů, jsem z toho smutná, nadstandart není volný. Ale za chvíli
přicházejí, že můžeme zůstat dál na CAPu, že tu není žádná jiná rodička. Jsem
nadšená, ty si rozkládáš gauč. Verča už odjela. PA mi kontroluje dělohu,
vytlačuje krev. Snažíme se usnout, ale moc to nejde, jsem nadopovaná hormony.
Chci hned jít domů, naštěstí se nám v sedm ráno daří spojit se
s doktorkou pro malou, která později pediatrovi potvrdí, že nás přijme po
ambuporodu. Jdu do sprchy, na záchod, jsem tak slabá, špatně se mi dýchá.
Krevní oběh potřebuje čas se stabilizovat, tělo potřebuje čas se srovnat…
Dáváme malé plínku, dva vysokoškoláci a nejsme schopni jí zapnout. Ty s ní
jdeš k sestřičce z pediatrie, nechat zkouknout, ukazuje nám praktické
rady. Já jsem ráda, že vůbec stojím.
Okolo 10h přichází pediatr a
s ním gynekoložka nám říci o všech rizicích odchodu domů, jedním uchem
tam, druhým ven, chceme domů. Podepisujeme revers. A můžeme začít balit, jsem
unavená, neskutečně. Malou oblékáme, ty jsi odnesl věci do auta a dáváme jí do
sedačky, jdeme to cestou jako před 14 hodinami, chodba, výtah, chodba…jak jsem
ráda, že docházíme k autu a mohu si sednout. Malá cestou spinká, sem tam
proloupne oko, já už chci domů, do postele, nedýchá se dobře. Jsme doma, ty dvě
patra mě stály poslední síly, uleháme do postele, poklízíš. Odpočíváme
společně. První den mi nějak splývá. Večer přichází návštěva, nejbližší
příbuzní, je moc hluku okolo nás. První noc spinká malá, čerpá síly a já také.
Mája je ptáček, píská jako ptáček, nepláče, je neskutečně hodná. Její oči jsou
jak okna do vesmíru, ví toho tolik, moudrá bytost v malém tělíčku.
V další den přijíždí Verča mě zkouknout, ty uklízíš, víš, jak moc mám ráda
věci na svém místě. Učím se jak správně krmit malou, sice s kloboučky, ale
jsem vděčná, že jí mohu krmit mlékem, které vytvořilo mé tělo speciálně pro
její potřeby.
Když jsem vyprávěla porod Máji
v prvních hodinách, bylo to jiné než nyní. V počátku u mě převládal
pocit surovosti, malovala jsem si porod snazší, než se ukázal, což mě překvapilo.
Cítila jsem, že jsem to nezvládla tak jak jsem chtěla, tak jak jsem se svou
přípravou mohla. Cítila jsem lehké zklamání sama sebou. Ale každým dnem se mi
procítění narození Máji stává překrásnějším zážitkem. Nevím, zda je to tím, že
lidská mysl automaticky vytěsňuje negativní zážitky, ale nyní mě vzpomínání na
narození ptáčka zaplavuje přenádhernými pocity. Jsem sentimentální, hormony
stoupají, je mi líto, že už je těhotenství za mnou, že už je porod za mnou,
hloupě se zabývám minulostí. Já znalec jógy, měla bych si užívat přítomnost, né
plakat nad prázdným bříškem, když mám poklad na něm.
Každým dnem miluju Máju ptáčka
více a více, ve snech jsem jí vídala, bylo mi dovoleno procítit si ve snu, jaké
to je porodit dítě, celý den jsem poté byla omámena tím citem. Ale to co cítím
nyní nelze popsat slovy, konečně chápu, co znamená mateřská láska, kdy je žena
schopna čehokoli, aby uchránila své dítě. Tolik jí miluji, tolik se o ní bojím,
nevím, jak si poradím s tím, že se navždy budu o ni bát. Je tak křehká,
bezbranná.
Jsem zaplavená ohromným vděkem,
cítím vděčnost nad tím, jak jsem mohla prožít těhotenství, než se malá narodila,
měla jsem pocit, že jsem nikdy nebyla tak šťastná, jak těch devět měsíců, co
jsem jí nosila pod srdcem. Ta chvíle, kdy jsem počůrala papírek a objevily se
dvě čárky, potvrzující těhotenství, zaplavila mě radost jako do té doby
nikdy…myslela jsem, že už šťastnější být nelze, ale to štěstí, které vnímám po
jejím narození je v jiné úrovni. Malá to musela vnímat, tu radost nad
zjištěním, že přišla mezi nás. Moje těhotenství bylo překrásné, bez jakýchkoli
obtíží, byla jsem zaplavená láskou, připravovala se na porod, těšila se na něj.
Byla jsem tebou opečovávaná, cítila se tolik milována. Jsme zaplavená ohromným vděkem,
že jsem mohla prožít takový přenádherný porod, že jsem mohla přivést na svět
novou bytost bez jakékoli vnějšího zásahu, chemie, dokázala jsem to. Občas mě
zaplavuje obava, že to ani není možné, jak vše probíhá, tak jak si přeji, malá
je hodná, zdravá, v pořádku, my se milujeme…zase ty hormony. Největší vděk
patří tátovi Máji, tobě moje lásko, děkuji, že jsi mi přišel do života, děkuju
za trpělivost, se kterou jsme se poznávali, za trpělivost s mou povahou.
Jsem vděčná za to, kam jsme posunuli náš vztah. Miluju ho tě hluboce, vážně a
zároveň vesele. Vím, že se na tebe mohu spolehnout, jsi jako silná skála, o
kterou se mohu opřít. Naprosto ti důvěřuji, věřím, že my dva spolu zestárneme.
Cítím neskutečný vděk za tvou přítomnost při zrození Máji, byl jsi každého
stahu, který připravoval cestu pro malou ven, při otevírání si mě držel za
ruce, pomáhal mi tak moc. Seděl jsi za mnou, když jsem tlačila, když jsem byla
součástí té neskutečné vlny stahů, která se mnou házela jak s kouskem dřeva na
moři, byla tam moje pevná skála za zády, držela jsem se tě…my tři máma, táta a
malá…spojeni dotekem a unášeni vlnou, strženi tou ohromnou energií porodu,
rodil jsi naše dítě stejně jako já, byl jsi součástí jejího narození stejně
jako jejího stvoření. Tento nesmírně intimní zážitek prohloubil náš vztah na
místa, o kterých jsem nevěděla, že existují, na úroveň bezmezné lásky. Zažil
jsi mne v naprostém vytržení, surovosti porodu, naprosto se neovládající,
mě, člověka, který žije sebekontrolou, otevřela jsem svoje nitro tobě. Mám
strach, že zapomenu na ten silný zaplavující příval bezpodmínečné lásky
k tobě a naší dceři, když jsme jí drželi v náručí pár vteřin po jejím
zrození.
Nadevše na navždy vás miluji!"
Žádné komentáře:
Okomentovat