Strachy II

Nedá mi to trošku si sesumírovat jedno mé velké téma, strachy. Už jsem o něm psala i tady

Před časem jsem v sobě našla dost sil, abych si dovolila najít příčinu svých strachů skrze regresy. Dost dlouho jsem to odkládala, jelikož jsem se prostě bála svých strachů. Mám strach ze zvracení, vedle toho se mi s narozením dětí manifestoval ještě strach z toho, že mé děti budou nemocné. Vím, jaká inkarnace nastartovala tento strach, viděla jsem to v meditaci. Ale pouze vidění mi moc nepomohlo v tom, jak se strach projevuje. Psala jsem o tom už dříve. Nechala jsem se v regresy vést do toho místa, viděla jsem hodně, hodně detailů. Není třeba do těch detailů jít, prostě jsem se udávila po vdechnutí bojovým plynem, jako mladý voják za I. světové války. To jsem věděla, ale regrese mi to dovolila prožít a odžít asi 10krát, abych na to dokázala pohlížet s odstupem a už mne to emocionálně nezasahovalo. Zajímavá „aha moment“ nastal, kdy jsem se podívala na to, jak po mé smrti dožily mé děti…zemřely velmi brzy po mne na nějakou nemoc. Aháááááá …tak už mám tu propojku… Já jsem zemřela, vyzvracela své vnitřnosti a navíc jsem se nepostarala o nemocné děti, o svou rodinu.

Co si z této inkarnace nesu za príma poselství?

Zvracím = zemřu

Zvracím = někdo onemocní a zemře

Zvracení + povinnost + smrt + děti +nemoc

Co se dělo po regresy? No nebyla jsem naivní, že bych věřila, že to prostě jen zmizí a já si budu užívat vyprazdňování žaludku. Ale ono se nedělo víceméně NIC. Prostě pořád to tam je. Stále každý den jen tak letmo osáhnu dětské čelíčko, zda není horké, ještě stále hlídám, abychom do auta nesedali moc brzy po jídle atd.

Včera jsem se setkala s terapeutkou, co dělá mnoho věcí, od kineziologie, přes Bachovky, Dornovu metody až k práci s krystaly. Setkání vypadalo tak, že jsem 60minut povídala o svém životě, ona zapisovala. Říkám si: „A to je jako k čemu?“ Chci si vyřešit své strachy, bolesti hlavy a nějaké ty príma myšlenkové vzorce – musím vše přečíst, nastudovat, vidět, slyšet, zažít, prožít až do prasknutí hlavy. Už při povídání o mém životě mi dochází, že velký díl na tom mělo pár bodů z mého života. No asi ten můj perfekcionismus nebyl úplně vrozený. Když popisuji, jak jsem se jako malá stěhovala do jiného města, terapeutka se mne jen zeptá: „A jak, Verunko, snášíte změny?“ Musím se zasmát, jelikož pokud změnu neiniciuji, tak jí rozhodně nepříjmám. AHA… no těchto ahá bylo hodně. No dopovídala jsem a terapeutka mi říká, ať si zavřu oči a začíná mi vyprávět zvláštní příběh. Nejprve působí značně nesmyslně, pak mi dochází, že to bude symbolika. Příběh je o tom, že stojím u rautu a je na mne, co si strčím do pusy, je na mne zda to vyplivnu, vyzvracím nebo se z toho pos.eru. Ale buňky mého těla budou trpět. Nejdřív si říkám, ale já si přeci na stravu dávám bacha, toho se mám fobie netýká. A najednou jsem někde ve vzduchu lapla poslední díl puzzle!

Je to symbolika.

Co je zvracení – reakce těla na škodlivinu /jídlo, patogen, vir/ - na něco co si k sobě pustím zvenku

Bojím se zvracení, bojím se důsledku toho, že si k sobě pustím něco, co mému tělu nesedne. A to nemusí být jen škodlivina hmotná, ale i mentální/jemnohmotná.

A už to začíná dávat smysl, já mám velkou tendenci opravdu si k sobě pustit všechno, prostě se přežírám informacemi, plním si jimi tělo na všech úrovních.

Má fobie opravdu bude mít kořeny v tom mladém vojáčkovi, to jsem pochopila, zvědomila to, takže by to mělo zmizet, ale nezmizelo. Ještě tam něco k pochopení chybí a to by mohla být tato část. Bojím se toho, že se „překrmím“ informacemi, které pro mne nejsou. Fobie mne sice chrání, že se chovám, tak aby se mé tělo nemuselo zbavovat obsahu žaludku. Ale chovám se tak i na své mentální úrovni? V žádném případě. Sedím u rautu, na kterém jsou různé knihy, videa, články, certifikáty, kurzy, semináře, školení a já žeru a žeru.

Pochopila jsem fyzickou stránku fobie a teď snad i tu mentální. Netušila jsem, jaké stránky fobie až mohou mít.

Takže co teď, prostě se musím naučit sednout si na zadek a přestat hledat informace venku, ale najít je v sobě. Pak pochopím velkou lekci, kterou jsem se si sebou na Zem vzala. Vím o tom, teď už jen vůli.

Nedá mi to a přemýšlím dál a proč se tolik bojím, že budou naše děti nemocné?

Jdu na to podobně…

Co je nemoc – zastavení se, odpočinek – ale NUCENÝ! Je to něco, co já neiniciuji. Něco, co já nemám pod KONTROLOU. A tím se dostávám k další lekci, kterou jsem si sebou napakovala při vtělení na Zem. Já totiž se cítím opravdu bezpečně, když mám vše pod kontrolou, vím, co bude, jaký je plán. Při nemoci člověk NEVÍ. Ale musí se naučit důvěřovat v PLYNUTÍ. Nechat věcem volný průběh, být v proudu řeky života, i když je na mne třeba ten proud moc pomalý, nebo moc rychlý. Prostě teď je takový a je na mne, zda se v něm budu utápět, vztekat nebo se povezu.

A je to – výzva – takže drahá Verunko – nechtěj mít vše pod kontrolou, důvěřuj, nech život plynout, vše k Tobě připluje v čas pravý, nech si otevřenou, nezahlcenou mysl a už nic nečti, nestuduj, nehledej a jen BUĎ, protože pokud to opravdu máš vědět, ta informace si tě najde!